Očividně věděl, že v tomhle světě už pro něj není místo. Ale mně na něm záleželo a zůstali jsme.
Bylo mi čtrnáct. Jaro a už skoro úplné štěstí! Poslední dny školy, a pak prázdniny! Večer jsem šla rodičům naproti z práce, rozhodli jsme se trochu projít, a narazili jsme na zvláštního psa.
Ležel přímo na silnici. Uprostřed! Očividně mladý voříšek. A takový… No, beznadějně obyčejný. Nepřipomínal nic konkrétního. Krátkosrstý, uši visely. Na krku měl nějaký cárek něčeho.
– Hej, co tady ležíš? Tady jezdí auta, vstávej, vstávej! – otec přišel k němu, rozhodně chytil psa za ten cárek a zatáhl. Pes poslušně vstal a šel. Nepodíval se do očí, nebyl raněný.
Stojíme nad ním, krčíme rameny.
– Co tohle mělo být? – ano, aut v Brně tehdy bylo podstatně méně, ulice byla velmi klidná, ale stejně tudy projíždějí! Pes zjevně nespadl z Měsíce… A kde je jeho majitel? Pak k nám přichází nějaká paní a vypráví, že ten pes tu leží už hodinu.
– Neviděla jsem, kdy přišel. Ale vy už jste čtvrtí, kdo ho z té silnice odvádí. Stejně se vrátí a lehne si zpátky! Je to blázen!
Sedám si do dřepu vedle psa a chápu, že od něj už neodejdu. Rodiče se na sebe podívali a pochopili to taky. Odevzdaně. Už máme pudla, kocoura a tři kočky. A tohle krásné stvoření je velké jako velký ovčák. Ale co se dá dělat?
Pes mě jako by vůbec nevidí, vůbec nic nevnímá, pak vstane a zase jde na silnici a lehne si na to samé místo!
Zase ho odvlečeme pryč a já už sedím, pevně se držím toho cáru na jeho krku a přemýšlím, jestli už mám začít brečet, nebo jestli ho vezmeme i tak? Ve čtrnácti už to vypadá trochu trapně…
K nám přijde další paní, říká, že bydlí nedaleko, a vysvětlí, odkud ten pes je. Všechno jako obvykle. Štěňátko, roztomilé, krásné „uti-uti“… Žilo s dětmi. Vyrostlo, stalo se nepotřebným. Vidíte, jak je velké, jako kůň! Vyhodili ho. Pes začal žít u domu na dětském hřišti.
Chápete, kam by měl jít? Tady jsou jeho bývalí majitelé a jejich děti. Celý život a všechno, co má! Zavolali odchyt. Jak se jí podařilo utéct, nevím. Ten cárek je od odchytu. Obojek jí sebrali, když ji vyhodili. To znamená, že už na tom hřišti žila bez něj. Automaticky jsem to svinstvo stáhla a odhodila pryč. A paní zakroutila hlavou a řekla:
„Mnozí se bojí opustit svou komfortní zónu, ale někdy je to prostě nutné,“ říká Marie Růžičková, která své fanoušky potěšila novým vzhledem
"Od výběru správné barvy k barvení šedých vlasů": Jednoduché tipy, které můžete použít doma
Daniela Písařovicová komentovala zvěsti o těhotenství: "Potřebovala jsem si na chvíli sednout"
Jan Musil promluvil o konci vztahu s manželem: "Budu šťastně koukat na to, že máš vedle sebe někoho mladšího"
– Chudinka, ona se rozhodla, že je lepší, když ji přejede auto!
Pes jako na povel vstane a pokusí se znovu jít na silnici. A to už mě přemáhá pláč, máma taky brečí a my se snažíme psa přesvědčit, aby šel s námi. Ale bez úspěchu. Dívá se jenom na silnici.
Zřejmě už neměla sílu žít a nic nechtěla. Obě paní odešly, a tu najednou přišel člověk, který zachránil situaci i psa. Zajímavý muž, slušně se zeptal, jestli je všechno v pořádku. Asi bylo z dálky vidět (a i slyšet), jak se snažím předvést vodopád slz.
A zatímco můj otec mu vyprávěl o psu, viděla jsem, jak se mužova tvář mění. Přímo zkameněl vzteky! Opatrně mě odvedl stranou a sám se posadil vedle psa.
Jak ho přemlouval! Povídal, vysvětloval tiše. Odběhla jsem, protože mi to bylo trapné. Bylo to takové… osobní něco… A pak pes zvedl hlavu a poprvé se podíval na člověka! Ne na to prokleté místo, kam si lehla, aby ji přejelo auto, ale do očí! Pak si povzdychla a položila si čenich do jeho dlaně.
Nemohli jsme odejít, dokud neskončili jejich „rozhovor“ a pes nevstal a nešel s ním!
– Nemějte obavy! Ona teď bude s námi. Mám doma stejného pejska. Taky má velké uši a je to voříšek. Jsou si dokonce podobní! – zasmál se muž.
– Takže jdeme domů! Ano, krasavice?
A ona velmi nesměle, dokonce neobratně zavrtěla ocasem! Ne, vážně, bylo to něco úžasného, když z toho zmrzlého na smrt, tvrdohlavě jdoucího za záhubou tvora, najednou vykouklo živé, důvěřivé, ještě docela mladé štěně!
Ten večer jsem brečela celý večer. Představovala jsem si, jak nechápe, co se stalo, proč ji vyhnali, proč ji nepustí domů. Jak se ji snaží chytit. Jak čeká na první auto…
Nevím, co jí nový majitel řekl, aby ji vytáhl z toho ledového a děsivého snu, ale dodnes si ho pamatuji a jsem mu velmi vděčná! Možná to byl právě on, kdo mi poprvé ukázal, co dokážou slova, která mohou vytáhnout i psa, který se rozhodl zemřít, z nejstrašnější ledové propasti!
Šli po jarní, úzké a tiché uličce. Ruku měl spuštěnou dolů, nedržel ji, jen se lehce dotýkal jejího krku, a pes šel vedle něj a každou chvíli na něj zvedl oči.
Dříve jsme psali: „Naše babička se chystá stát maminkou. Samozřejmě jsem si ji vyslechla, ale přesně si nepamatuje, kdo je tatínek miminka. Analyzujeme“: ze života
