Asi nemá smysl hádat se o tom, zda existují nějaké hranice mateřské péče. Stačí se jen radovat, že vůbec je.
A je třeba si vždy pamatovat, že mamince dělá radost starat se o nás, a je velmi důležité nezapomínat jí za to poděkovat.
Natálie šla poprvé na návštěvu k paní Jiřině jako manželka jejího syna. Saša, který se blížil k domu, kde prožil dvacet osm let, dával manželce poslední rady.
– Měj na paměti, že moje máma je posedlá jídlem. Takže buď připravená na to, že ti začne dávat rady – čím mě krmit a v jakém množství. Prosím tě, nevšímej si toho a hlavně se nenervuj.
– Ale prosím tě, proč se nervuješ? – usmívala se klidně Natálie. – Jsem si jistá, že mě tvoje maminka nesní. Je to úžasná žena.
– Byla úžasná, dokud jsi byla jen nevěstou. Ale teď, když ses stala mojí manželkou – tedy její snachou, a ona sama se stala tchyní, všechno se může hodně změnit.
– Chceš tím říct, že se z ní stane hrozná osoba?
– No, ne hrozná, ale... Teď se strašně bojí, aby mě nezhubla k smrti.
– To myslíš vážně? – Natálie se rozesmála.
– Směješ se zbytečně. Jsem si jistý, že na dnešní návštěvu připravila tolik jídla, jako na druhou svatbu.
– Proč?
– Aby nás dobře nakrmila, a ještě nám naložila jídlo s sebou do sklenic a tašek. Mého staršího bratra takhle opečovávala celý rok. Nakonec k nám přestal chodit.
„Ochránce zoo Alex dlouho toužil potkat nějakou dívku. Osud mu dal šanci a on musel skočit do klece s dravci, aby zachránil svého kamaráda“: ze života
Lucie Vondráčková o svém osobním životě: "Bydlíme spolu. Všichni v jednom domě"
Proč Mark Ztracený pořádá svůj poslední koncert: přítel zpěváka odhalil jeho tajemství
Herečka z filmu "Zita a Gita" má již 72 let: jak vypadá dnes
Jak Saša předpovídal, tak se to také stalo.
– Pojďme si hned sednout ke stolu! – téměř vykřikla paní Jiřina, sotva mladí přišli na práh. – Určitě máte strašný hlad!
– Mami, pojďme se nejdřív obejmout! – bručel syn. – Proč hned začínáš s jídlem?
– Najíme se, a pak se obejmeme! – netrpělivě pokračovala matka a pozorně se podívala na snachu. – Natálie, řekni mi upřímně, máš opravdu velký hlad?
– Opravdu! – zalhala snacha a rychle se vydala do koupelny umýt si ruce.
– Opravdu?! – zakřičel za ní překvapený Saša. – Vždyť jsme nedávno jedli.
– Co jste mohli sníst? – radovala se matka. – Obchodní karbanátky se špagetami? Jdi si umýt ruce a bez řečí se posaďte ke stolu.
Když vešli do pokoje, kde na ně čekal prostřený stůl, Saša zděšeně zasténal:
– No, mami! Proč jsi toho tolik navařila?!
– Co je na tom? Je to normální stůl, – pokrčila rameny Natálie. – Dokonce mám pocit, že by tu mohlo být ještě něco... Něco speciálního… Teď si to rozmyslím...
– Co by to mohlo být? – zeptala se zvědavě matka.
– Chybí tu ryba, – řekla Natálie po chvíli. – Smažená... Pod zeleninou... Tak to cítím...
– Přesně tak! – zvolala nadšeně tchyně. – A já jsem na tu rybu myslela. Mám v mrazáku dokonce steaky z lososa. Proč jsem to zkazila? Moje snacha sní o rybě, a já... Můžu ji vyndat z mrazáku, Natálie?
– Vyndejte. A klidně ji můžu sama připravit. Pokud dovolíte?
– Ty to umíš? – zastavila se matka.
– No, tak trochu... – Natálie se usmála. – Trošičku… Babička mě to kdysi naučila...
– Co to je?! – Saša vykulil oči na obě ženy. – To si děláte legraci? Mami, tvým prostřeným stolem můžeš nakrmit celý hladový sportovní tým, a vy plánujete ještě něco připravovat.
– Ale Sašo, klid. Ty tomu vůbec nerozumíš, – odpověděla mu klidně Natálie.
– Ano, synu, vůbec tomu nerozumíš! Natálie má pravdu. Jdu pro ty steaky, a vy si sedněte ke stolu.
– Ne, paní Jiřino, já vám pomůžu. – Natálie popadla tchyni za ruku. – Chci se podívat, jaký máte sporák a na čem vaříte ta vaše skvělá jídla.
– Pojď, drahá, všechno ti ukážu, – rozplývala se radostná paní Jiřina.
Saša sklesle zakroutil hlavou, posadil se ke stolu, prohlédl ho a těžce si povzdechl.
Nakonec se ženy vrátily.
– Tak teď si dáme jídlo! – radostně zatleskala Natálie a sedla si ke stolu, co nejdál od manžela.
Paní Jiřina se smíchem překvapeně usmála.
– Ach, jak miluji, když lidé nepředstírají, že jsou sytí, – zvolala a také se posadila ke stolu. – Sašo, ber si příklad z manželky. Podívej, jak jí září oči.
Natálie už si na talíř nakládala saláty – trochu z každého jídla.
– To je taková dobrota! – pochvalovala si, zatímco si pochutnávala na tchyniných pokrmech. – Paní Jiřino, určitě mě musíte naučit, jak vaříte takové mistrovské kousky.
– Samozřejmě, milá moje! – Paní Jiřina se málem rozplakala dojetím.
– Jsi taková šikovná, umíš ocenit úsilí. To neplatí pro mé syny. Překrmila jsem je.
Saša si opět povzdechl a neochotně se pustil do jídla. Několik hodin seděli u stolu, jedli, snacha a tchyně si povídaly o ženských starostech.
Najednou, když už se mladí chystali domů, paní Jiřina si vzpomněla.
– Ryba! Natálie, zapomněly jsme na rybu!
– Nebojte, teď ji rychle připravím! – Natálie nadšeně vyskočila ze židle. – Jen mi zapněte troubu a já to udělám sama.
– Vy už ale přece chcete jít domů, ne? – zmateně řekla tchyně.
– Já ji vložím do trouby a vy ji za půl hodiny vyndáte. Už hotovou.
– A kdo ji bude jíst?
– Vy snad, paní Jiřino, nemáte ráda ryby?
– Ale já ji vyndala kvůli tobě!
– Tak ať si ji zítra Saša vezme k obědu a přinese mi ji v krabičce.
Natálie se vydala do kuchyně a tchyně začala balit jídlo do tašek a krabiček pro mladé.
– Mami, nepotřebujeme to všechno! – začal protestovat Saša.
– Ale potřebujete! – odpověděl hlas z kuchyně. – Paní Jiřino, neposlouchejte ho. Vezmeme si vaše pochoutky určitě s sebou.
– Bože, jaký zázrak jsem dostala za snachu! – zvolala matka a začala vybírat ty nejchutnější kousky smaženého kuřete.
Když vyšli od maminky s velkými taškami v rukou, Saša se nespokojeně zeptal:
– A proč jsi jí podlehla? Teď nám bude pokaždé nutit jídlo. Uvidíš, zblázní nás tím.
- Klid, Sašo, všechno bude v pořádku, - zasmála se mazaně Natálie. - A navíc, teď několik dní nebudu muset vařit.
Blížila se noc a když se mladí už chystali jít spát, Saše znovu zavolala maminka.
- Sašo, já tomu nerozumím, - začala podivným hlasem, - a co vlastně Natálie dělá?
- Učí. A co?
- Nic, jen... nikdy jsem v životě nejedla tak chutnou rybu. Opravdu je učitelka?
- Ano, je učitelka. Jenom její babička pracovala celý život v restauraci. A právě ona Natálii naučila vařit. To jsi snad nevěděla?
- Bože... A já ji svou kuchyní krmila a ještě se chlubila... A ona, chudinka, musela mi přitakávat... Co jsem to udělala? Co si o mně teď pomyslí?
- Mami, jí to opravdu moc chutnalo, - začal ji radostně uklidňovat Saša. – A teď ti mává rukou. A říká - dobrou noc.
- Aha. A i jí... Spěte, moji milí...
Po této události se paní Jiřina o stravu svého mladšího syna přestala obávat.
Dříve jsme psali: „Nejsem mladá a manžel chce druhé dítě. Nejde mi to a všimla jsem si, jak se dívá na mladou kolegyni. Chodím s ním na všechny firemní akce“: manželka