Zajímal se o ni již rok zpět v knihovně na Floridě. Tehdy ho zaujala jedna kniha, ne svým obsahem, ale tužkovými poznámkami na okrajích. Jemný rukopis odrážel zamyšlenou duši a pronikavý rozum. Na knize bylo uvedeno jméno předchozí majitelky – slečny Hollis Maynelové.

Trvalo dlouho a vyžádalo si mnoho úsilí, než našel její adresu. Žila v New Yorku. Napsal jí dopis, představil se a navrhl, aby si začali psát. A hned následující den byl poslán do zahraniční služby. Během roku se tito dva lidé poznávali prostřednictvím dopisů. Každý nový dopis byl semínkem padajícím do úrodné půdy – jejich srdcí. Začátek románu byl plný slibů.

Blanchard požádal dívku, aby mu poslala fotografii, ale ona odmítla. Napsala, že pokud k ní má opravdu vážný vztah, pak vzhled nezáleží. A nyní přišel čas vrátit se domů. Schůzka byla naplánována na 7 hodin ráno na Centrálním nádraží v New Yorku. „Poznáte mě,“ napsala dívka. „Na klopě mého saka bude červená růže.“

A tak, v 7 hodin ráno, stál na stanici, čekaje na dívku, jejíž tvář nikdy neviděl. K němu přicházela mladá žena se štíhlou, krásnou postavou. Její tvář rámovaly dlouhé světlé kadeře a oči měla modré jako něžné květiny. Ve svém světle zeleném kostýmu vypadala jako právě probuzené jaro. Směřoval k ní, úplně zapomněl podívat se, zda má růži.

Její rty dotýkala lehká provokativní úsměv.

„Pusť mě, námořníku,“ řekla.

A v tom muž uviděl, že za ní stojí sama Hollis Maynelová. Ženě bylo kolem 40, její šedivějící vlasy byly schované pod ošoupaným kloboukem. Byla plná a její tlusté nohy se sotva vešly do bot na nízkém podpatku.

Dívka v zeleném kostýmu už odešla. Cítil, jak se rozpadá na dvě části, tak silná byla touha jít za dívkou, ale tak hluboké byly jeho city k této ženě, která se mu stala velmi blízkou osobou. Stála tam, nehnutě. Její bledý, kulatý obličej byl něžný a inteligentní, a oči teple a láskyplně třpytily.

Neváhal. Jeho prsty svíraly kopii knihy, díky které se setkali. I když to nebyla láska, bylo to něco velmi cenného, možná i lepšího než romantické city. Vyrovnal ramena, uctil vojenským pozdravem a podal ženě knihu, i když vnitřně ho trápilo zklamání.

Populární zprávy teď

Jitka Molavcová se vdala: kdo se stal hereččiným manželem

Jak vypadá Dcera Jitky Schneiderové: "Se Sofií jsme spolu poprvé hrály na jevišti"

Život Artura Štaidla po odchodu dvou rodičů: "Poslouchal jsem rady svého milovaného otce"

Po více než dvou letech se Luděk Sobota objevil na veřejnosti: Jak se cítí herec. Foto

Zobrazit více

„Jsem poručík John Blanchard. A vy jste, snad, slečna Hollis Maynelová? Jsem tak rád, že jsme se konečně setkali. Mohu vás pozvat na večeři?“

Žena se usmála. „Nevím, o čem mluvíš, synku,“ odpověděla.

„Mladá žena v zeleném kostýmu, která právě prošla, mě požádala, abych si k saku připnula tuto růži. A řekla, že pokud vás pozvu na večeři, měla bych vám říct, že na vás čeká v restauraci naproti.“