Zajímal se o ni již rok zpět v knihovně na Floridě. Tehdy ho zaujala jedna kniha, ne svým obsahem, ale tužkovými poznámkami na okrajích. Jemný rukopis odrážel zamyšlenou duši a pronikavý rozum. Na knize bylo uvedeno jméno předchozí majitelky – slečny Hollis Maynelové.
Trvalo dlouho a vyžádalo si mnoho úsilí, než našel její adresu. Žila v New Yorku. Napsal jí dopis, představil se a navrhl, aby si začali psát. A hned následující den byl poslán do zahraniční služby. Během roku se tito dva lidé poznávali prostřednictvím dopisů. Každý nový dopis byl semínkem padajícím do úrodné půdy – jejich srdcí. Začátek románu byl plný slibů.
Blanchard požádal dívku, aby mu poslala fotografii, ale ona odmítla. Napsala, že pokud k ní má opravdu vážný vztah, pak vzhled nezáleží. A nyní přišel čas vrátit se domů. Schůzka byla naplánována na 7 hodin ráno na Centrálním nádraží v New Yorku. „Poznáte mě,“ napsala dívka. „Na klopě mého saka bude červená růže.“
A tak, v 7 hodin ráno, stál na stanici, čekaje na dívku, jejíž tvář nikdy neviděl. K němu přicházela mladá žena se štíhlou, krásnou postavou. Její tvář rámovaly dlouhé světlé kadeře a oči měla modré jako něžné květiny. Ve svém světle zeleném kostýmu vypadala jako právě probuzené jaro. Směřoval k ní, úplně zapomněl podívat se, zda má růži.
Její rty dotýkala lehká provokativní úsměv.
„Pusť mě, námořníku,“ řekla.
A v tom muž uviděl, že za ní stojí sama Hollis Maynelová. Ženě bylo kolem 40, její šedivějící vlasy byly schované pod ošoupaným kloboukem. Byla plná a její tlusté nohy se sotva vešly do bot na nízkém podpatku.
Dívka v zeleném kostýmu už odešla. Cítil, jak se rozpadá na dvě části, tak silná byla touha jít za dívkou, ale tak hluboké byly jeho city k této ženě, která se mu stala velmi blízkou osobou. Stála tam, nehnutě. Její bledý, kulatý obličej byl něžný a inteligentní, a oči teple a láskyplně třpytily.
Neváhal. Jeho prsty svíraly kopii knihy, díky které se setkali. I když to nebyla láska, bylo to něco velmi cenného, možná i lepšího než romantické city. Vyrovnal ramena, uctil vojenským pozdravem a podal ženě knihu, i když vnitřně ho trápilo zklamání.
„Mnozí se bojí opustit svou komfortní zónu, ale někdy je to prostě nutné,“ říká Marie Růžičková, která své fanoušky potěšila novým vzhledem
Jaké momenty natáčení Sabine Laurinové jsou nejtěžší: "Bylo ticho jako v kostele"
Simona Krainová promluvila o stěhování do jiné země: "Jedeme na čtvrt roku do nového domova"
"Obě jsou v televizi tři roky a propracovali se doslova od píky": Kdo doplní Karla Kašáka v zprávách o počasí
„Jsem poručík John Blanchard. A vy jste, snad, slečna Hollis Maynelová? Jsem tak rád, že jsme se konečně setkali. Mohu vás pozvat na večeři?“
Žena se usmála. „Nevím, o čem mluvíš, synku,“ odpověděla.
„Mladá žena v zeleném kostýmu, která právě prošla, mě požádala, abych si k saku připnula tuto růži. A řekla, že pokud vás pozvu na večeři, měla bych vám říct, že na vás čeká v restauraci naproti.“
