"Moje děti nechodí na návštěvu, ani nechtějí volat. Když zavolám, zavěsí nebo předstírají, že jsou zaneprázdněni: Zůstala jsem sama"

Pokud vezmu v úvahu můj zdravotní stav, tak bych mohla velmi dobře pracovat ještě minimálně 5 let.

Ale co se dá dělat, když všude máme „cestu mladým“.

Sáma chápu, že mladí jsou důležitější, ale s tím důchodem ví jen Bůh.

Stačil týden, abych si uvědomila, že když si nenajdu jinou práci, tak se vedle manžela prostě zblázním.

Jakoby u nás za mlada bylo všechno v pořádku, nějak jsme bydleli, pak přišly standardní starosti, dítě, věčné dluhy, opravy, svatby, vnoučata.

Teď se dívám na Jiří a prostě nechápu, jak jsem s takovým mužem strávila 41 let v manželství.

Začali jsme se hádat skoro každý den a to vše kvůli každodennímu životu.

Můj manžel je již delší dobu v důchodu, takže je zvyklý mít dům přes den k dispozici a já jsem tady se svou novou zakládací listinou.

Došlo to tak daleko, že jsme se rozhodli rozvést.

S přihlédnutím k našemu věku a naší dceři, která může na takové rozhodnutí reagovat negativně, tak učinili - Jiří se přestěhoval na venkov, ale nevzal si všechny věci, aby to Dada neuhádla, a já zůstala doma.

Věřte nebo ne, není nic lepšího než ticho prázdného domu a čas strávený o samotě.

Dada však není hloupá, hned pochopila co a proč.

Dobrá, i když neudělala skandál a nesnažila se nás usmířit s mým otcem.

Pochopila rozhodnutí žít odděleně, ale rozhodla se, že trpím a rozchod těžce nesu, protože nikam nechodím a sedím sama ve čtyřech stěnách.

Takže teď mě Dada navštěvuje každý den po práci, a když nepřijde, pošle svého zetě nebo jedno ze svých dětí.

Nemyslete si, že nejsem plná rozumu, ale taková přehnaná péče a starost mě štve.

Nejen, že musím každý den vymyslet něco, čím pohostit své hosty, ale také dcera začne doma uklízet a vše předělávat po svém.

Dada odejde a pak strávím několik hodin hledáním vlastních věcí, abych z nějakého důvodu změnila místo.

Matčin příkaz hlídat stařenku příliš nepotěší ani vnoučata.

Nechápu, že se mladí chtějí setkávat s přáteli, sedět u jejich internetu a nehlídat mě.

Jednou jsem se pokusila otevřeně mluvit se svou dcerou, vysvětlit jí, že chci osobní prostor a neměla bych chodit každý den.

A tak řekla, že nejsem vděčná a nevážím si času, který mi moje dcera věnuje místo vlastního podnikání nebo odpočinku.

To je ta věc!

Nechci, aby Dada něco dělala kvůli čistému svědomí.

Ať si žije ke své spokojenosti, jde si za svým životem a nezasahuje do mého.

Sdílím tuto situaci s kamarádkou a ta říká, že jsem nevděčná. „Moje děti nechtějí přijít na návštěvu, nechtějí ani volat.

Když se naverbuji, buď mě vyhodí, nebo předstírají, že strašně zaneprázdněné. Jsi hloupá, Marto, nechápeš své vlastní štěstí.“

Proč se tedy veškerá pozornost soustředí pouze na mě, zatímco Jiří žije klidně na venkově a nestará se o to, jak dostat své vlastní dítě z domova.

Vezměte si, že jsem opravdu blázen, ale jediné, co v tuto chvíli potřebuji, je samota.

Jak to ale vysvětlit dítěti, které si tvrdošíjně nechce připustit, že osamělý člověk může být šťastný.

Podělte se o své rady, možná někdo z vás byl v podobné situaci. Budu vděčná za každou radu a prosím neztrácejte čas kritikou.