A upřímně, mám velkou radost, když mě o něco požádá, protože v tom vidím důvěru. Cítím, jak moc mě můj syn potřebuje. I když je dávno dospělý muž, pro mě bude vždycky mým dítětem.

A jak bych mohla odmítnout, když mě požádal, abych se postarala o vnoučata? Nikdy bych nenašla sílu říct „ne“.

Syn mě požádal o pomoc s dětmi, a já jsem nemohla odmítnout. Kvůli tomu jsem se musela přestěhovat k němu do bytu a žít s nimi, protože jsem bydlela na předměstí. Babičkou jsem se stala docela brzy. Byla jsem ještě mladá. Ještě jsem snila o lásce, plánovala budoucnost, chtěla se naučit novou profesi... A synovi se narodila dvojčata. A tak mě požádal, abych přijela a pomohla.

Zrovna v té době jsem odešla do důchodu. Žila jsem sama ve svém malém městečku, všechno bylo v pořádku. A tak jsem přijela ze svého maličkého města k synovi do Prahy. Zavřela jsem svůj byt na klíč.

Syn a snacha hodně pracovali, vydělávali dobře. A báli se ztratit práci. Vyhradili mi pokoj a mou povinností bylo starat se o děti.

Od první chvíle jsem si chlapce moc zamilovala. Celou zásobu nevyužitých citů jsem věnovala jim. Koupala jsem je, krmila, rozvíjela, chodila s nimi na procházky, vyprávěla pohádky, zpívala písničky... Potom jsem je začala vodit na kroužky: tance, řečové cvičení, gymnastiku...

Děti rostly. Měly babičku velmi rády. Syn a snacha hodně pracovali. Stavěli velký dům na předměstí, snili o tom, že se přestěhují a začnou pracovat na dálku...

Jednou jsem seděla na lavičce v parku před domem. Chlapci si hráli u fontány. Přistoupila sousedka, starší žena, přísná... Posadila se vedle mě a řekla:

„Teď tě ještě potřebují. Ale moc se tím nezabývej! Děti vyrostou a ty už nebudeš potřeba. Pošlou tě zpátky do tvého ubohého bytu... Teď tě ještě mají rádi, protože tě potřebují. Ale potom už ne. Všechno to je jen dočasné!“

Udělalo se mi horko, srdce mi sevřelo... Zasáhla mě její slova.

Klidně jsem jí odpověděla: „Na to nemyslím. Prostě miluji své vnoučky, a co bude potom, neřeším. Lepší je o budoucnosti nepřemýšlet a prostě milovat a dávat, co můžu. Nikdo neví, co přijde.“

Vstala jsem a odešla od ní co nejdál... Ale ten rozhovor mi nedal spát. Chodila jsem a přemýšlela o tom... Protože jsem náhodou zaslechla, jak snacha říkala synovi: „Dům už brzy dostavíme, stavebníci to dokončí, a můžeme tvoji mámu poslat domů. Budeme pracovat na dálku, zvládneme to. Najmeme si chůvu na docházení.

Populární zprávy teď

Patricie Pagáčová sdílela recept na oblíbený tvarohový cheesecake: "Můj muž vaří úžasně"

Jiří Dvořák a Martina Zábranská promluvili o svatbě a společném dítěti: "Ještě si máme o čem povídat"

Pavla Dostálová prozradila, jak se zamilovala do Tomáše Matonoha: „Zůstaneme v kontaktu i nadále“

Jan Musil promluvil o konci vztahu s manželem: "Budu šťastně koukat na to, že máš vedle sebe někoho mladšího"
Zobrazit více

A tvoje máma může jet domů. Vždyť jí musí být nepohodlné žít s námi!“ A syn souhlasil.

Nepohodlné! Asi mluvil o svém nepohodlí. Lidé často mluví o tom, když se starají o dobro ostatních... Všechno jsem pochopila... A mlčela jsem. Přijala jsem to. To je život. A v životě se všechno mění. Nic není navždy.

...Přiběhli kluci, objímali babičku, veselí, malí, roztomilí, jako býval kdysi můj syn. Vyrostli, už pevně stojí na nohou. Rychle běhají.

A čas utíká... Kam bych od nich odjela... Je to tak smutné...

Radši nepřemýšlet o tom, že všechno jednou skončí. Radši milovat a dávat, co můžu. A až přijde čas, vrátím se do svého domova...

Ta sousedka je nešťastná žena. Už roky se hádá se svými dětmi, nikoho nemiluje, všem říká něco zlé a nepříjemné. Snaží se trefit do slabého místa, aby všem ublížila. A tím slabým místem je to, co milujeme. A čeho se nejvíc bojíme, že ztratíme...

Šli jsme s dětmi domů. Tedy k nim domů... Do domu syna a snachy. A doma snacha připravovala nedělní večeři, bylo útulno, čisto... Převlékla jsem své chlapce. A snacha přišla a najednou mě objala kolem ramen.

A řekla: „Neopouštějte nás. Přestěhujme se společně do toho domu, děti vás tak milují. A my taky. Je mi nepříjemné vás o to žádat, chápu, že jsme vám vzali váš život. Ale brzy budeme mít další dítě.

Omlouvám se, jestli jsem něco udělala špatně. Jsem nervózní. Někdy říkám věci, které bych neměla. Všechno je tak nejisté ve světě, mám strach. Jste moje opora a bezpečí!“

Řekla to upřímně a trochu se rozplakala. Pane Bože!!! Objala jsem ji, hladila ji po hlavě jako dítě... Všichni jsou to moje děti... To nejdůležitější a nejcennější, co mám...

A to, co je dočasné, je dočasné pod Měsícem. A je potřeba milovat a dávat, dokud můžeme. Kdo ví, co bude. Jen láska zůstává na konci.

Tou láskou člověk žije ve světě, kde je všechno dočasné a proměnlivé. Lidé mizí. Stárnou a mizí. Listy padají ze stromů. Ale láska zůstává. V ní je opora. Prostě musíme milovat, to je to nejdůležitější...“