"Syn přivezl a nechal u mě vnuka se psem bez varování. Úplně jsem zapomněla, že mi bylo špatně, protože jsem jim byla potřeba": milující babička

Možná proto, že jsme se poslední dobou moc nevídali a já jsem po nich toužila, ale i tak jsem zapomněla na všechny své problémy.

To, že si pořídili velkého psa, pro mě bylo novinkou, a tak jsem hned nevěděla, jak se o něj postarat.

Paní Lýdie byla osamělá žena již pokročilého věku. Manžela nikdy neměla, ale měla syna z první lásky. Navštěvoval ji jen zřídka, bydlel daleko… A měl svou rodinu, malé dítě.

Paní Lýdie si těžce povzdechla a s obtížemi se otočila na druhý bok. Klouby ji bolely, nohy měla silně nateklé.

A pak zazvonil zvonek u dveří. S námahou se došourala a otevřela.

Na prahu stáli syn s manželkou. Vedle nich stál čtyřletý vnuk Michal. Za nimi stál obrovský pes.

— Mami, jsme tady jen na skok. Musíme odjet. Míša a Kotleta zůstanou u tebe. Do pěti dnů se vrátíme a vyzvedneme je, — pronesl syn.

— Ale… Já jsem nemocná, nemůžu ani pořádně chodit, já..., — to jediné ze sebe dokázala dostat paní Lýdie, opírající se o dveře.

— Nechtěli bychom tě obtěžovat, opravdu. Ale přece nepojedeme devět hodin s dítětem a psem do jiného města. Moje máma... Už není mezi námi, — odpověděla snacha Hana a rozplakala se.

Za ní začal plakat i vnuk, a dokonce i pes si zhluboka povzdechl. Paní Lýdie pochopila: "Musím něco udělat!"

Paní Lýdie věděla, že její tchýně, Jiřina, byla těžce nemocná. Otec snachy už dávno zemřel. A teď, jak se zdá, i její tchýně... Kdo by si pomyslel, že tak rychle odejde kvůli nemoci. A byla přece mladší než já.

Syn se snachou už odjeli. A tak teď paní Lýdie, cítící bolest v rameni a nohách, sledovala dva tvory: vnuka a psa. Dítě objímalo obrovského psa, který ho důkladně olizoval.

— Michale… A nekouše? Proč vypadá tak strašidelně? Měli jste si vzít pudla! Co je to vlastně za rasu? — jen s námahou dokázala říct paní Lýdie.

— To je fenka, anglický buldok. A je krásná. Jmenuje se Kotleta! Je přítulná, — chlapec dál hladil psa.

— A to… Musí se s ním chodit ven, že? — paní Lýdie se chytla za srdce.

Sama nikdy neměla nikoho kromě koček (a ty už dávno nebyly). O péči o psy neměla žádné zkušenosti. Srdce jí pukalo smutkem nad tchyní, která odešla předčasně.

Ale paní Lýdie si nedokázala představit, jak se se svými bolestmi vypořádá s živým dítětem a velkým psem.

— Musí! A musí se krmit. Jí maso. A kašičky. A vůbec. Jdeme ven, babi! Už je čas! — Míša si povzdechl a šel si obout botičky.

Paní Lýdie si nepamatovala, v čem vyšla ven. Vnuk jí podal vodítko, sám ji vzal za ruku. Tak vyšli. Venku nebyla už týden, bylo jí špatně. Ale teď šla. Přes bolest, se slzami v očích. Co si počít, Bože? Modlila se v duchu, aby jí dal sílu. Nebylo nikoho, kdo by jí pomohl, kromě ní samotné, nemocné babičky! Vnuk a ten pes…

Kotleta šla klidně. Během procházky ani jednou nezatáhla za vodítko, nevšímala si štěkajících a pobíhajících psů kolem.

Paní Lýdie si jí dokonce začala vážit. A s hrdostí se narovnala, když šly kolem sousedky, které seděly na lavičce a sbíraly poslední drby.

— To jsou u tebe hosté, že? Říkala jsi přece, že jsi nemocná! Jak se zvládneš s dítětem a takovým psem? Pomoci ti máme? Úplně se sesypeš a ztratíš se! Chlapče, proč jsi přijel k babičce? Vždyť je sotva živá! A ještě jste jí přivezli psa. Vaši rodiče nemají žádnou soudnost! Složili to na nemocnou, a sami, hádám, odjeli na dovolenou! — křičela na celou ulici sousedka ze čtvrtého patra, Soňa.

Paní Lýdie cítila, jak se vnukova ruka napjala. A dokonce i ten anglický buldok Kotleta káravě zavrtěl hlavou.

— Ticho! Rozeřvaly jste se jako vrány. K vám vnuky nevozí, a tak závidíte! Sama jsem požádala, aby mi Michala přivezli! A nejsem vůbec nemocná. A ten pes je čistokrevný, je to… výstavní šampion, ano! A přestaňte si plést jazyky, ještě jednou něco takového řeknete před dítětem! Umíte jenom ostatní pomlouvat! A můj syn se svou ženou odjeli na pohřeb její matky, a ne na dovolenou, když už vás to tak zajímá! — vyhrkla paní Lýdie a rychle šla dál, zapomněla, že sotva chodí.

— Nech je být, Michale! Babička tě vždycky ráda uvidí! — objala vnuka ve výtahu.

– Babičko... A ty neodletíš do nebe, jako babička Jiřina? Máma a táta mi řekli, že tam bude žít. Ale… I dědeček je tam a teď i ona. A kromě tebe už nikoho nemám... Neodletíš, babičko? Neopouštěj mě, babi, já tě tak miluju! — plakal Michal, přitisknutý k babiččiným kolenům.

— Co to povídáš? Vnuku můj! Neplakej, drahý! Babička tě ještě bude otravovat! Nikam neodletím! Vždycky s tebou budu! Do školy tě povedu, na univerzitu! Vždycky s tebou tvoje babička bude, Michale! — přitiskla dítě k sobě paní Lýdie.

Přes "nemůžu" připravila večeři. Jakžtakž šla do obchodu. Večer šla venčit Kotletu. Ten stále klidně kráčel vedle ní.

Když vnuk a pes usnuli, šla si vzít léky. Všechno ji bolelo, jako by celou noc kopala výkop pod oknem. Ale paní Lýdie věděla, že už se na nikoho spoléhat nemůže. A stále jí zněla v uších Michalova slova. Jak plakal. Jak se bojí, že o ni přijde.

— Pane Bože, pomoz mi! Ať bolest trochu ustoupí. Ne pro sebe, pro vnuka to prosím! — šeptala.

Nazítří si hráli s autíčky a starší žena si najednou uvědomila, že leze s Míšou po zemi, něco, co už dlouho nedělala. Společně vařili kaši. A pak koupali Kotletu, která se vyválela v jarních kalužích. Nečekaně pro sebe paní Lýdie psa políbila.

— A proč jsem si myslela, že je ošklivý? Vždyť je tak krásný a chytrý! Zázračný pes! — říkala si sama pro sebe, když utírala Kotletu.

— Míšo, a proč se jmenuje takhle? — zeptala se vnoučka.
Chlapeček se rozesmál.

— On, babi, miluje kotlety!

Dny ubíhaly jako voda! Přečetli pohádky, a Míša babičce ukázal, jak se dají pohádky sledovat na tabletu.

Naučili se písmenka, chytrý chlapec dokonce začal skládat slova. A Kotleta rád spal v křesle a loudil zmrzlinu nebo kousky sýra.

— Mami! Jak to jde? Odpusť nám, neměli jsme jinou možnost! Ještě se zdržíme pár dní! Nedovedu si představit, jak to zvládáš s Míšou a psem, když jsi nemocná. Ale kam jsme je mohli dát? — s obavou mluvil syn do telefonu.

— Zvládám to dobře! Neříkej hlouposti! Jsem přece babička! Klidně zůstaňte, jak dlouho potřebujete. Podporuj Hanku, jak teď zvládá, když nemá maminku. A o moje zdraví se neboj. Nikdo z nás nemládne, ale s každým problémem se dá vypořádat! — s optimismem odpověděla paní Lýdie.

Když se syn s nevěstou blížili k domu, představovali si ty nejhorší scénáře. Nemocná matka, která stěží chodí. Míša a pes. Jak to spolu všichni přežili tyhle dny?

— Andrzej! Není tohle tvoje máma? Podívej, tamhle běží, — jen stihla říct Hana.

— To je ona! No, to je něco! — překvapeně pronesl Andrzej.

Po dvoře, neohrabaně kopajíc míč, běžela paní Lýdie. Připadalo jí, že neběhala snad sto let! Vždyť i chůze jí dělala potíže! Za ní s radostným křikem běželi Míša a Kotleta. Když přišel čas odjezdu, chlapec se pevně chytil babičky a rozplakal se.

— Míšo! Vždyť babička k tobě za dva týdny přijede! Půjdeme do restaurace! Svezeme se na kolotočích! Čekej na mě! — paní Lýdie zvedla Míšu do náruče, kterou ještě nedávno ani konvici neudržela.

— Mami! On je těžký, co to děláš? — zhrozil se Andrzej.

— Nic se neděje! Čekej na mě, Míšo! Všechno bude v pořádku! Ahoj, Kotleto! Babička k tobě brzy přijede! Půjdeme na procházku! — smála se paní Lýdie.

Paní Lýdii znám od dětství. Opravdu stěží chodila, byla hodně nemocná. A pak najednou — a začala se hýbat. A dodnes se tomu všichni na dvoře diví!

— Míša a Kotleta mě vyléčili. Nějaké neduhy zůstaly, ale to je maličkost. Nesmíte ležet, jinak už nikdy nevstanete! Nemůžete se litovat, jinak to bude horší. Ne vždycky nemocnice a léky dokáží zázraky. Ale láska to dokáže.

Pomyslela jsem si, co by si beze mě počal ten chlapec a pes? Kdybych jen ležela? A tak jsem vstala! A začala zase chodit! Protože mě potřebují! Mám pro koho žít! Takže ať je vám sebevíc zle nebo bolestivé, vstaňte! Jděte!

Kvůli těm malým ručkám vnoučat, které vám s důvěrou leží v náručí. To je to nejkrásnější a nejlepší, co může být! Kvůli svým dětem, manželům. Kvůli svým psům a kočkám, které vás také potřebují! Pomodlete se k Bohu, aby vám pomohl, seberte veškerou svou sílu a vyrazte! Není nic, co by člověk nedokázal.

V těžkých situacích tělo aktivuje skryté rezervy! Bojujte. A užívejte si každý den, radujte se ze života! — poradila paní Lýdie všem a každému!

Dříve jsme psali: "Poprvé šla Natálie na návštěvu k tchyni jako snacha, ale rozhodla se neříkat, kým byla její babička, a poděkovala za chutné jídlo": příběh ze života