Žádná žena by nechtěla slyšet takové zprávy, ale uvnitř jsem na to čekala a můj svět se nezhroutil.
Až do poslední chvíle jsem k manželovi Janovi projevovala úctu, ale už dlouho jsem pro něj nebyla zajímavá.
– Jane, nechápu tě! Zbláznil ses? Co znamená tvoje „odcházím“?
– Přesně to, co říkám! Už dlouho mám milenku! Je o šestnáct let mladší než já! A rozhodl jsem se, že s ní mi bude líp!
– Je přece ve věku tvojí dcery!
– Vůbec ne! Už jí je dvacet. Alexej ke mně přišel.
– A navíc, Valérie má velmi bohatého otce. Konečně budu moci žít tak, jak jsem vždycky snil! Chápala jsi? A potom mi dá dítě, což ty nemůžeš!
Každé jeho slovo mě nesmírně zraňovalo. Chápala jsem, že se to dříve či později stane, protože jsem nemohla mít děti. Ale nikdy bych nečekala, že se to stane tak ponižujícím způsobem.
S Janem jsme spolu žili téměř patnáct let. Prožili jsme všechno možné, jako každý. Ale vždycky jsem věřila, že v rodině musí být úcta, bez toho to nejde.
– Emo, měla bys alespoň plakat, pro slušnost, protože se cítím nějak nepříjemně.
Hrdě jsem zvedla hlavu.
– Proč bych měla plakat? Jsem za tebe moc ráda! Opravdu! Alespoň někdo z nás dosáhne svého snu.
Manžel se zašklebil.
„Mnozí se bojí opustit svou komfortní zónu, ale někdy je to prostě nutné,“ říká Marie Růžičková, která své fanoušky potěšila novým vzhledem
„Maminka si potřebuje odpočinout“ Tato slova šeptal můj manžel nášemu synovi, naplňoval mě životem. Takové lidi posílají nebesa.“ Na památku manželovi
"Já tady vládnu": Tchyně mi vytýkala před hosty, ale já jí připomněl, na čí účet žije
Jan Musil promluvil o konci vztahu s manželem: "Budu šťastně koukat na to, že máš vedle sebe někoho mladšího"
– Proč mi pořád připomínáš své štětce? To není práce, to je vůbec nic!
– No ano, protože je to koníček. Ale kdybych pracovala o něco méně a ty vydělával víc, mohla bych se také věnovat své oblíbené činnosti.
– No, prosím tě. Co jiného bys měla dělat? Děti mít stejně nemůžeš. Pracuj a pracuj.
Otočila jsem se k Janovi, který se snažil zavřít kufr.
– Jane, a tvoje nová... milenka. Ona nebude pracovat, jak budete žít? Ty taky nejsi velký pracant.
– To už není tvoje věc! Ale protože mám dnes dobrou náladu, řeknu ti to. Z našich peněz budeme žít jen velmi krátce.
– A potom bude Valérie těhotná a její otec nás zasype penězi! Takže se nemusíš bát!
Jan konečně zavřel kufr a odešel z bytu, hlasitě bouchl dveřmi. Zakřenila jsem se, protože jsem nikdy neměla ráda hlasité zvuky. Opět jsem se otočila k oknu. Až ke vchodu přijelo krásné červené auto. Z něj vyskočila mladá dívka a vrhla se Alexejovi kolem krku.
Samozřejmě, všechny babičky na dvoře sledovaly tuto scénu. Ten mizera, nemohl odejít tak, aniž by mě veřejně ponížil! Z nějakého důvodu jsem teď cítila úlevu. Poslední dobou byl náš život jenom fraška.
Jan prakticky přestal doma přespávat. Všechno jsem chápala, ale sama jsem nedokázala tento řetěz, který se nazýval rodinou, přerušit. Vzala jsem do ruky telefon.
– Rito, ahoj. Jaké máš plány na večer? Kamarádka byla překvapená.
– Nechápu, cože? Vynořila ses ze své deprese?
– Ale přestaň. Neměla jsem žádnou depresi. Jen smutek. Pojďme večer někam? Dáme si něco k pití, posedíme, navíc mám důvod.
Na chvíli se v telefonu rozhostilo ticho, potom se Rito opatrně zeptala:
– Emo, jsi v pořádku? Řekni, jaké prášky jsi dnes vzala? Možná na hlavu nebo proti teplotě? Mimochodem, nemáš horečku?
– Rito, tak už dost!
– Pokud to myslíš vážně, jsem samozřejmě pro. Už mě unavuje dívat se na tvůj smutný obličej! Ale...
– Co? Nemůžeš?
– Ne, o to nejde. Jak tě pustí Jan? Kdo mu bude nosit jídlo na gauč, utírat nudle?
– Rito, v sedm hodin, v „Didí Guli“!
Položila jsem telefon. Jednou Ritu přibiju. A to bude brzy. Usmála jsem se sama pro sebe. Chtěla jsem to udělat už od chvíle, kdy jsme se seznámily. Ale nijak to neovlivnilo naše přátelství.
Popadla jsem kabelku a vyběhla ze dveří. Už je poledne a mám toho tolik na práci!
Rita netrpělivě pohlédla na hodinky. Ema nikdy nepřicházela pozdě, a teď už to bylo pět minut. A najednou do restaurace vstoupila kamarádka a já jsem zůstala s otevřenou pusou. Vlastně všichni ostatní zůstali s otevřenou pusou. Ema měla vždy dlouhé vlasy. Nosila je svázané do culíku.
Nyní měla krátký účes ve stylu kare ve světlých tónech. Ema téměř nepoužívala kosmetiku. Jen řasenku a krém po koupeli. Teď však na obličeji měla skvělý, naprosto dokonalý make-up. Ema milovala kalhoty, ale tentokrát přišla ve volných šatech, které odhalovaly více o jejím těle, než přiléhavé džíny.
– Ema, takhle ti to sluší, bravo...
Vítězoslavně jsem postavila kabelku na židli a posadila se.
– Líbí se ti to?
– Samozřejmě! Vypadáš o deset let mladší. Jen neříkej, že jsi vykopla toho svého Aleše!
– Neřeknu! Odešel sám.
Chvíli jsme se na sebe dívaly, a pak jsme propukly v smích. Po půl hodině nám číšník přinesl šampaňské od muže, který seděl opodál. Byl o něco starší než my, asi o pět let. Rita na mě mrkla:
– No, podívejme, už i šampaňské! Zakývala jsem hlavou a zamávala muži, aby se k nám připojil.
Rita vykulila oči:
– Dnes se mi líbíš, bezpochyby!
Zůstaly jsme tam až do pozdního večera. Muž se jmenoval Filip. Byl vtipný, chytrý, nenápadný a velmi sympatický. Po tom, co Rita nastoupila do taxi, nabídl mi Filip doprovod domů.
– Jsem ochoten jít pěšky na druhý konec města! Mám auto, ale v takovém stavu za volant nesedám.
– Na druhý konec nemusíš! Bydlím o dvě křižovatky dál.
K mému domu jsme dorazili kolem půlnoci. Procházeli jsme se a o něčem si povídali.
– Ema, ani jsem se nezeptal, viděl jsem, že něco slavíte. Nemáš náhodou narozeniny? Pokud ano, dlužím ti dárek!
– Ne. I když... záleží, jak se na to podíváš. Včera mě opustil manžel. A usmála jsem se svým okouzlujícím úsměvem.
Filip na mě překvapeně pohlédl.
– No, Ema... Umíte překvapit.
O tři týdny později jsme s Ritou seděly v kavárně.
– Ema, jak to jde s Filipem?
– Rito, myslím, že jsem nikdy nebyla šťastnější. Víš, nic před ním neskrývám. On si nějak snadno poradí s mými obavami.
– Ale něco tě trápí?
– Jan se stále nemůže uklidnit. Nevím proč, ale poslal mi pozvánku na svatbu.
– Páni! To je zajímavé! – Asi chce vidět zaplakanou, nešťastnou exmanželku. Nebo ukázat nové manželce, jak vypadáš!
– Ten darebák! Emo, vezmi s sebou Filipa. Přijedete, jen pogratuluješ a odejdete. Hlavně mu to ukaž!
Jan se díval na Valerii.
– Jsi tak krásná...
– Já vím. Myslíš, že táta přijde?
– Jak by nemohl, jsi přece jeho dcera.
– Dcera... Celý rok ani koruna, pořád mě nutí pracovat. Skvělý otec! Jan ji objal.
– Nedělej si starosti, nikam neuteče, když se jeho dcera vdává!
Svatbu si vzali na úvěr. Jan a Valeria byli přesvědčeni, že otec nedokáže dceři odpustit a opět otevře zavřený „kohoutek“ s penězi.
– Jane?
– Ano?
– Přijde ta tvoje?
– Představ si, že ano! Včera mi volala.
– To není možné!
– Ano! Myslím, že mě chce požádat, abych se vrátil.
– Pravděpodobně. Ach, jak miluji takové scény!!
Když jsem Filipovi vysvětlila, co od něj chci, byl překvapený.
– V kolik že má tu svatbu?
– Ve dvě hodiny. Proč? Máš něco na práci?
– A jak se jmenuje tvůj bývalý?
– Jan. Proč?
– Ach, Emo, to jsou věci. Samozřejmě, že s tebou půjdu!
Vše mi vysvětlil až cestou na slavnost. Byla jsem tak zaskočená, že jsem ani nezkusila cokoliv změnit.
Šli jsme k mladým novomanželům. Držela jsem Filipa za ruku a hrdě se usmívala. Ale Jan ani Valeria se netvářili šťastně. Přistoupili jsme k nim. Valeria zašeptala:
– Tati?
A Jan ze sebe jen vypravil:
– Emo?
Nejprve mě ani nepoznal. Nečekal, že by jeho žena mohla vypadat takto. Filip předal Valerii květiny, obálku a řekl:
– Je dobře, že ses vdala a stala se nezávislou. Protože já se svou milou plánuji procestovat svět.
Obrátil se k Janovi:
– Rozumíte, vaše budoucí tchyně si také potřebuje odpočinout. Takže vám předávám svou dceru do spolehlivých rukou. Promiňte, musíme jít!
Opustili jsme restauraci. Chtěla jsem se smát, ale nevěděla jsem, jak na to Filip zareaguje. Najednou se ke mně otočil.
– Uvědomuješ si, že si mě teď budeš muset vzít?
– Zamyslela jsem se. Pak jsem vážně odpověděla:
– No, když musíš, tak musíš...
Objímali jsme se a mířili k autu. A Filip telefonoval, aby objednal lístky někam, kde je teplo! Dnes bylo v Praze nádherné podzimní počasí, ale našim romantickým citům chybělo trochu slunce. V tu chvíli jsem byla nejšťastnější! Doufám, že se mi splní i můj sen!
Dříve jsme psali: V Praze existuje psí hotel který více připomíná psí školku. Hosté se zde cítí velmi pohodlně protože platí jednoduchá pravidla, nejsou žádné konflikty
