Teď se vžívám do nové role, role tchyně. Se svými syny máme dobré důvěrné vztahy. To se ale nedá říct o našich vztazích s jejich manželkami.
Myslela jsem si, že když jsou moje děti vychované a slušné, budou mít také takové ženy, ale osud měl zřejmě jiné plány.
Bůh mě obdařil dvěma krásnými syny a zároveň mě potrestal tím, že mi seslal strašné snachy. Vím, vím, nejspíš si teď myslíte, že jsem další tchyně-čarodějnice, která pomlouvá chudáky snachy, ale není to tak.
Mezi mými syny není velký věkový rozdíl – jen dva roky. Jsou stále přátelští, komunikují, setkávají se a tráví spolu čas. První, kdo mi oznámil, že se bude ženit, byl starší syn Petr.
Jeho snoubenka Nina hned na začátku řekla, že s námi bydlet nebude a vůbec, že muž by měl svou ženu přivést do vlastního domu. To znamená, že my s manželem bychom měli Petrovi pomoci koupit byt a navíc uspořádat svatbu, protože to je naše rodičovská povinnost. Jako bych to sama nevěděla, co a komu dlužím.
Zkrátka, svatbu jsme zorganizovali z vlastních peněz, ale na byt už nezbylo. Syn to chápal, ale snacha nebyla spokojená a prohlásila, že vnoučat se nedočkáme, dokud se nepřestěhují do vlastního bydlení.
S mladším synem Pavlem to bylo jednodušší, protože jeho snoubenka byla v době svatby již těhotná. Byla jsem ráda, že tato nebude klást žádné ultimáty. Ale ani tady se neobešlo bez hádky.
Po narození dcerky se syn a snacha nemohli dohodnout, jak ji pojmenovat. Agnes chtěla podivná jména: Bella, Konvalinka, Jamala.
Pavel preferoval tradiční jména: Anna, Adéla, Lucie. Nakonec, když se s manželkou nedohodl, zajel pro rodný list a dcerku zapsal jako Annu.
Mně se to jméno líbilo. Mohu říci, že je to tradiční jméno a nikdo nebude klást hloupé otázky. Ale Agnes byla jiného názoru.
Aby si prosadila svou, nutí všechny, aby dcerku oslovovali Bella. Nerozumím tomu jejímu přání nazývat dítě po svém - Bella, a proto ji oslovuji tak, jak chci já. Snacha se zlobí a moc mě u nich vítat nechce. Neustále si vymýšlí naléhavé záležitosti, jen aby mě co nejrychleji vystrčila ze dveří.
Kde jinde jste viděli něco takového, abych se musela ptát, jak mám oslovovat svou vnučku! Jak je zapsaná v dokumentech, tak by se mělo dítě oslovovat.
Dříve jsme psali: „Byli jsme staří, manželka mi řekla: jestli chceš vzít to štěně slib mi, že budeš žít alespoň dalších 10 let. Nechci, aby zůstalo sirotkem.“ Ze života
