Mnoho dívek sní o svatbě, o krásných šatech, které si vezmou jen jednou v životě.
Ale bohužel existují milostné příběhy z nemocnice, kde čas omezuje okolnosti a jen Bůh ví, kolik dnů zbývá.
Na chodbě nemocnice žena kolem 40 let křičela na lékaře. Skákala před ním, mávala rukama, dokonce se ho pokusila udeřit.
„Jak jste se opovážil? Kdo vám dal právo? Zažaluji vás. Vždyť by měla myslet na své zdraví po operaci. A vy jí, vy jim... Jak jste mohl? Já vás... vy, vy...“
On mlčel a poslouchal. Pak odpověděl:
„Vy to opravdu nechápete? Vaší dceři je 18. Má právo na vlastní rozhodnutí. Koneckonců, on a ona mají právo na své pár dní štěstí.“
luvili uprostřed chodby a já se je pokoušela obejít. Lékař měl velké ruce s dlouhými prsty a vystouplými žílami. Po odpovědi ženě se k ní otočil zády a odešel. Ona běžela za ním, ale pak se vrátila.
„On, on... včera jim dal potvrzení, a dnes už jsou oddáni.“
„To je přece štěstí,“ odpověděla jsem, „Vaše dcera se vdala.“
„Nepotřebuji to manželství, a takového zetě taky nepotřebuji. Co vy vůbec chápete? S kým to vůbec mluvím?“
Zmizela.
A já šla na tu svatbu, prostě to tak vyšlo. Vedle onkologické nemocnice. Desítka hostů. Velký dort, ovoce, sýr. A ještě něco. Potom přijeli mladí v bílém limuzínu.
„Mnozí se bojí opustit svou komfortní zónu, ale někdy je to prostě nutné,“ říká Marie Růžičková, která své fanoušky potěšila novým vzhledem
Recepty na osvěžující nápoje pro horké léto: "Pět nápojů, které vám pomohou osvěžit se"
Vanilkové rohlíčky podle receptu Hany Zagorové: "Musím je schovávat před Štefanem, který je dokáže najít všude," prohlásila kdysi legendární zpěvačka
Třináctiletá dívka porodila dítě. Otci dítěte je teprve sedmnáct: Jaký měla porod nezletilá dívka
Ona, v bílých šatech a krásné popelavé paruce, štíhlá, skoro průhledná. O berlích. On - ve světle šedém obleku, s prázdným rukávem, bledý, vysoký mladík. Gratulovali jsme jim.
Zlaté prstýnky zářily na jejich prstech. Rodiče ženicha plakali. Na straně nevěsty byla jen babička a jedna kamarádka. Mladí se líbali a smáli. Šampaňské bublalo ve sklenicích. Řidič limuzíny troubil...
…uplynulo trochu času.
Ona zemřela za 4 měsíce. On ji přežil o 3 dny…
Jeho matka se podívala na dva kopečky a rozevřela ruku. Dva snubní prstýnky zářily na dlani.
„Zemřel klidně. Zavolal mě a řekl, že je čas jít za ní. Vydechl a bylo to.“
„Upřímnou soustrast,“ odpověděla jsem.
„Víte,“ zašeptal lékař, „operoval jsem ji 4,5 hodiny. A jeho - 3. Šance prakticky nebyly. Méně než setina procenta. Kladu si otázku, stálo to za to? Možná jsem jen prodloužil jejich trápení?“
Neměla jsem otázky, a neměla jsem odpovědi. Jen jsem si vzpomínala na bílou limuzínu s hloupou panenkou, plačící rodiče, líbající se mladé, bublinky šampaňského.
A na jeho slova: „Mají právo na své pár dnů štěstí.“
Dříve jsme psali: "Jdu naštvaná po parkovišti u domu a vidím, jak se mladá dívka bez zkušeností snaží zaparkovat, zatímco kluci stojí natáčejí ji a smějí se": ze života
