„Ochránce zoo Alex dlouho toužil potkat nějakou dívku. Osud mu dal šanci a on musel skočit do klece s dravci, aby zachránil svého kamaráda“: ze života

Existují lidé, kteří se stydí pochválit sympatického člověka, jako by se cítili nepříjemně nebo trapně.

Ale zároveň jsou schopni vykonat velmi odvážný čin, aniž by pocítili sebemenší strach.

Když se vrátil z armády, okamžitě si našel práci jako ochranka v supermarketu nedaleko od svého domova. No a co? Plat sice nebyl velký, ale šlo to hned, bez jakéhokoliv studia a kariérního postupu. Stačilo mu to.

Pořídil si pár kousků levného oblečení, neměl před kým se předvádět, jeho dívka na něj nepočká, přátelé se také někam rozutekli – někdo má podnikání, někdo rodinu, někdo hlučné večírky, které nikdy neměl rád.

A tak žil s mámou ve dvou. Udělali malou rekonstrukci, opravil vše, co se za jeho nepřítomnosti pokazilo, a život se ustálil na trase „práce-domov“. A „práce“ převažovala, kromě svých směn se nikdy neodmítl zastoupit kolegy o svátcích a vůbec – kdykoli bylo potřeba.

Ostatní mají rodiny, potřebují to víc. A co on? Jediné potěšení – přinést domů dobré potraviny pro svou důchodkyni mámu, dopřát jí nějakou pochoutku, a pro sebe… někdy láhev piva, televizi a spát, a zítra zase do práce.

– Ach, Alexi, aspoň by sis našel nějakou milou dívku, – povzdychla si máma, – šli byste spolu do kina, do kavárny… Sedíš tu zavřený mezi čtyřmi stěnami jen s televizí…

– Ale mami, kde bych se seznámil? A ještě s milou! Dneska chtějí diskotéky, drahá auta, dovolené… A já co? Obyčejný ochranka! – a objal mámu kolem ramen a jemně dodal: – Neboj, mami, nám je tak dobře, pojď, dáme si čaj…

Tak plynuly dny, týdny, měsíce a nepozorovaně se z nich skládaly roky. Vystřídal několik pracovních míst: obchody, kanceláře, firmy se průběžně zavíraly, na jejich místě vznikaly nové, ale ochranky bylo potřeba všude a vždy. Charakter práce se odrážel na jeho tváři – z prostě vážné a přísné se postupně stala zamračená a ponurá. A tak to bylo i uvnitř…

Máma se začala cítit hůř. Jednou ji bolela hlava, pak tlak, pak srdce… Není divu – věk. On byl opožděné dítě, a když mu bylo třicet, mámě už bylo přes sedmdesát. O pár let později ji pochoval. A pak už úplně zapomněl, jaké to je, se smát…

Mezitím se zavírala další firma, kde pracoval, a Alex opět procházel inzeráty. Jedna ho zvlášť zaujala, všechny podmínky mu vyhovovaly, jenže… Ochránce byl potřeba do zoo.

– Hm, to je něco nového, – zamyslel se, ale za chvíli sáhl po telefonu, jaký je v podstatě rozdíl, jestli obchod nebo zoo, všude se pohybují lidé… Jemu to je jedno.

Zavolal. Pohovor. Malé školení. Po pár dnech už nastoupil do práce.

Zpočátku bylo všechno jako obvykle – odsloužil směnu a domů. A přece jen… Zoo není prázdné chodby kanceláří a firem, kde se hodiny nedá okem o nic zavadit, ani supermarkety, kde ráno vzdychají důchodci, přes den spěchající studenti a úředníci a večer unavené hospodyňky, které ještě musí připravit večeři…

V zoo lidé chodí, usmívají se, fotografují se, a děti se smějí a nadšeně křičí. Ale hlavně, v zoo jsou všude kolem zvířata! A i když nový ochránce vypadal docela zamračeně, uvnitř něj se už něco dělo… Jako by led monotónního a nesmyslného života, který mu sevřel duši, ne, ještě neroztával, ale začínal tát…

V zoo nebylo vždy rušno, a v pracovní dny nebo za nepříznivého počasí se Alex díval na klece a výběhy, studoval informace na tabulkách, a zpoza mříží a mřížek na něj zvědavě pokukovala různá očka, očka a očička, která na oplátku studovala nového člověka.

Po půl roce už znal všechny zvířata v zoo nazpaměť, jejich povahy a zvyky, místa výskytu a počet v divoké přírodě, a oni – znali jeho. Už nevypadal tak temně a zamračeně jako dřív, jeho tvář se uvolnila a jakoby zesvětlala, a když tiše mluvil se zvířaty nebo sledoval jejich hry, koutky jeho úst se nesměle zvedaly nahoru, vytvářely směšný, stydlivý úsměv.

Alex si těchto změn nevšiml a vůbec se o sobě nezamýšlel. Zato si však jeho vycvičené oko všímalo všeho, co se kolem něj dělo. Jednou na cestě do práce zahlédl kotě, hubené, osamělé, s hladovýma očima. Do začátku směny zbývalo jen pár minut, neváhal a strčil kotě za kabát a utíkal do zoo.

Tam už bydlela místní kočka, krmili ji, měla místo v teplé místnosti, takže Alex svého svěřence umístil k ní. Kočka pro pořádek zasyčela, ale pak se rozhodla malého přijmout a postarat se o něj, co jiného jí zbývalo.

A teď měl dospělý osamělý muž Alex důležitou povinnost – každé ráno cestou do práce si zaskočil do obchodu a koupil kočičí konzervy pro Malého a jeho kočku-pěstounku. O přestávkách a o obědě chodil Alex do místnosti, a večer se tam také zastavoval, aby se s kotětem rozloučil. Pracovnice mu říkaly:

– Měl bys si to kotě vzít domů, očividně tě považuje za svého pána, koukej, jak za tebou běhá jako ocásek!
– Ale já jsem častěji v práci než doma, co by tam dělalo samo…

Ženy se po sobě dívaly:

– Uuuu, tak to si musíš nejdřív domů pořídit paničku, a pak teprve kocoura, – smály se.

Smích smíchem, ale s osobním životem to u Alexe nějak nešlo. Už v mládí si stěží dokázal představit, jak jen tak začít mluvit s dívkou, a teď, po letech mlčení a samoty, to ani nezkoušel.

Všichni ti veselí upravení lidé s dětmi, kočárky, balónky a zmrzlinou, mu připadali jako jeden pestrobarevný hlučný dav, který bedlivě sledoval, aby zajistil bezpečnost a pořádek, ale obličeje neviděl...

Ovšem jeden ženský obličej si pamatoval do nejmenších detailů, sám nechápal, kdy si ho stihl prohlédnout. Jezdili každou neděli, za jakéhokoli počasí – půvabná světlovlasá žena se synem na invalidním vozíku. Alex už je očekával, aby pomohl s vozíkem na schodech u vchodu.

Nikdy se nenechali pohltit davem, zdržovali se u těch zvířat, kde bylo méně lidí. Chlapec obzvláště rád pozoroval vlky a lišky, a když do výběhu pustili dospívající mláďata, vůbec se nemohl odtrhnout od jejich veselého dovádění.

Jednu deštivou neděli, kdy návštěvníků téměř nebylo, se Alex odvážil promluvit. Ne k ní, ale k chlapci. A i tak, nebyl první. Chlapec se zeptal, jestli jsou zvířata skutečně divoká jako v lese, nebo nejsou úplně divoká a jestli si může alespoň jedno z nich jednou pohladit. Tak se začal jejich mužský rozhovor o vlcích, jejich chování a o tom, že se v zoo rozhodně nesmí zvířata hladit.

– I když... myslím, že je jedno zvíře, které bys mohl pohladit, pokud se nebojíš, – řekl Alex, sedící na bobku u chlapce, zcela vážně, ale když se podíval na ženu a zahlédl její znepokojený pohled, dodal: – Všechno je v pořádku, je to... ochočené zvíře.

Poté, co jí řekl těchto pár slov, se zarazil, jako by jí vyznal lásku. Vstal a aniž by se na ni podíval, odvezl invalidní vozík k dílně.

„Zvíře“ chlapce nezklamalo, i když se ukázalo jako obyčejné kotě. Obyčejné, hravé, huňaté, přítulné kotě. A chlapec na invalidním vozíku byl obyčejné dítě, a proto se vesele smál, když mu kotě na klíně hrálo na šňůrky od bundy.

Tak vzniklo jejich přátelství. Nyní každou neděli kotě jménem Malec přijímalo návštěvy, Alex s chlapcem Robinem si povídali snadno, vždycky našli nějaká témata k diskusi a jejich tváře rozzářily stejné klučičí úsměvy.

S Larisou, k jeho velké nelibosti, však Alex nedokázal spojit dvě slova dohromady. Čekal každé setkání, v duchu zkoušel, jak ji někam pozve (Robin mu „tajně“ prozradil, že žijí sami, bez otce, a že nikoho nemá). Avšak při jedné z následujících nedělí se nemohl vůbec soustředit a slova mu doslova uvízla v krku.

Ale jak je známo, muže nezdobí slova, ale činy, a někdo nahoře, když viděl, jak se tři dobří lidé a jedno zcela úžasné kotě trápí a ztrácejí čas, dal Alexovi příležitost vykonat čin, který řekne vše lépe než jakákoli slova...

Alexovi připadla v neděli volná služba, poprvé po dlouhé době tak vyšla dle rozpisu. Setkání se Světlanou a Robinem si nemohl nechat ujít, a proto se odpoledne vydal do zoo. Načasoval si to přesně a potkali se u vchodu.

„Dnes to určitě řeknu!“ pomyslel si Alex, snažíc se sebrat myšlenky. Mezitím obešli polovinu zoo, podívali se do dílny za Malcem a vydali se k liškám a vlkům. Hravé kotě šlo za nimi.

U výběhu s vlky rostl obrovský topol a Malec se na něj vyšplhal, když lovil vrabce. Bezstarostně poskakoval po silné větvi stromu, která visela nad výběhem mláďat. Dospívající vlci pořádali hlučný souboj, předstírajíce vážný boj, a Malec, snad se zaujal, snad se polekal, neudržel se a spadl přímo mezi vlky! Ti okamžitě přerušili hru a vrhli se na kotě…

Všechno se to odehrálo během několika sekund před očima strnulých diváků, mezi nimiž byla i Larisa s Robinem, a Alex…

– Prosím, nekřičte! – řekl, – Lariso, zavolej paní Tamaru, ať otevřou vlky, já půjdu… – a podal jí svůj telefon.

Poté rychle a obratně vylezl na vysoký plot a skočil do výběhu, klidně se vydal k vlkům, kteří obklopili syčícího a vrčícího kocoura.

Vlk je nepochybně vážný a nebezpečný predátor, ale dospívající mláďata ještě nejsou natolik sebejistá, aby rychle rozhodovala. Proto stáli kolem neznámého tvora, natahovali krky a zvědavě pokukovali jeden na druhého – kdo se odváží první hrát si s „kořistí“? Navíc neměli hlad.

Takže Alex měl několik vteřin na to, aby Malce zachránil. Na sebe vůbec nemyslel, mladých vlků se nebál, přistupoval klidně a rozhodně, a oni, ucítivše v něm jistotu vůdce, ustoupili. Kocour byl dva kroky od něj. Stál, nahrbený, srst naježená, v rozšířených zorničkách ztuhlý strach...

„Jen aby neutekl! Doženou ho dvěma skoky a pak už… nebude záchrany“

Alex se naklonil a natáhl ruku, v jeho spáncích bušilo, měl pocit, že ho zasáhne proud, jakmile se dotkne kotěte. Napětí se v těch několika sekundách koncentrovalo ve vzduchu...

A najednou se dveře výběhu zaskřípaly, pracovníci zoo je otevírali zvenčí. Vlci se ohlédli, Malec sebou trhl, chtěl utéct, ale silná ruka ho už pevně držela, zvedajíc ho do vzduchu.

Přitiskl kocoura k hrudi a jen trochu se zamračil, když se do něj zarylo dvacet ostrých drápků, Alex stále stejně sebejistě kráčel ke dveřím, za nimiž stáli pracovníci zoo, připravení zasáhnout. Situace byla přeci jen mimořádná – v kleci s predátory byl člověk, který nepracuje se zvířaty.

Zásah však nebyl třeba, smečka doprovodila Alexe ke dveřím, uctivě zachovávajíc odstup.

A pak už se všechno nějak samo sebou vyřešilo, jako by Alex jedním skokem přeskočil schodiště jejich vztahu, po kterém se mu nedařilo vystoupat na druhý schod.

Večer na kuchyni pili čaj. Poté Larisa mazala Alexe, poškrábaného zachráněným „zvířetem“, zevnitř, a Robin ukazoval Malci svůj pokoj, respektive, teď už jejich společný.

Je dobře, že muže nezdobí slova, ale činy, a ti, kteří se neodvažují pozvat ženu na rande, mohou prostě vstoup

it do výběhu vlků.

No, nebo alespoň zachránit jedno malé kotě bez domova...

Dříve jsme psali: „Adam rozbaloval dárky od přátel a vzpomněl si na své 12. narozeniny. Vzpomínka na přítele a na dort se solí zůstane v paměti na celý život.“Ze života