„Adam rozbaloval dárky od přátel a vzpomněl si na své 12. narozeniny. Vzpomínka na přítele a na dort se solí zůstane v paměti na celý život.“Ze života

Byla to nezapomenutelná devadesátá léta. I když tehdy nebyly užitečné elektronické přístroje jako dnes, hráli jsme si celé dny na dětském hřišti.

Velmi ceněným dárkem byla oblíbená kniha. Jak by mohl nejlepší přítel nepodarovat svou oblíbenou knihu, aby i on mohl poznat dobrodružství hrdinů.

Adam seděl na pohovce a s úsměvem se díval na hromádku dárků. Byl tam i dárek od rodičů, který si naposledy vyzvedl na poště, když se vracel z práce domů.

Dárek od Lízy – jeho ženy – se vyjímal zářivým balením a vtipnou mašlí, kterou uměla zavázat jen ona. Malá obálka s chrpami, ve které byla menší částka – od kolegů.

A tlustý balíček s trsátky na kytaru všech tvarů a barev – od nejlepšího přítele Davida. Adam věděl, že uvnitř balíčku určitě leží malá krabička s něčím cenným. David vždycky rád blbnul. I když dával dárky.

Když byl hotov, vrátil se Adam zpět na pohovku. Pomalu začal rozbalovat dárky a usmíval se, když se dostal k obsahu. Ale v jednu chvíli zůstal nehybně stát, z nějakého důvodu přičichl k vzduchu a smutně povzdychl, vzpomínajíc na minulost. Na své dvanácté narozeniny.

– Adame, proč nejsi veselý? Hlavu svěšenou, – zazpíval David, když Adam otevřel dveře a melancholicky přikývl. – Všechno nejlepší k narozeninám, kámo!

– Dík, – odpověděl Adam a potřásl si s přítelem rukou. – Jak to, že jsi tu tak brzy?

– No jak by ne, – znepokojil se David. – Vždyť máš narozeniny. Pojď ven, budeme se bavit!

– Nemám na to náladu.

– Jak to „nemáš“? – zeptal se David a úsměv mu sklouzl z tváře, ustupujíc překvapení.

– Tak prostě nemám, – řekl Adam. – Táta včera přišel domů naštvaný. Zase mu nedali výplatu. Takže dneska u mě nic nebude.

– Ale, ale… Kvůli tomu se tak tváříš, – ušklíbl se David, svraštíc pihovatý nos. – Vylez z té své nory. Je léto a ty máš narozeniny. Nebo si myslíš, že se s tebou všichni kamarádí jen proto, aby jednou za rok mohli jíst dort a banány?

– Jak mám jít mezi lidi?

– Klid, – řekl rozhodně David. – Pojď ven. Oslavíme si narozeniny sami.

– Dobře. Obléknu se a sejdu dolů, – neochotně přikývl Adam a zavřel dveře. Chvíli postával, čekal, až Davida utichne na schodech, a pak se loudal do svého pokoje.

Když vyšel ven, zamířil k dětskému hřišti, kde se hlučelo parta kamarádů. Přimhouřil oči a přikryl je před sluncem, a podíval se směrem k dětem. Když spatřil Davida, Saša si znovu povzdychl a na vratkých nohou se pomalu vydal k přátelům, pečlivě zvažujíc, co říct.

Ještě včera jim nadšeně a popleteně sliboval obrovský dort, pečené kuře a ovoce, a dneska měl říct, že žádný dort nebude. Ale když přišel blíž, Adam se lekl, když se ozval radostný dětský pokřik a kamarádi se na něj vrhli ze všech stran.

Po pěti minutách Adamovi hořely uši a na tváři mu zářil hloupý úsměv, ale přání se na něj sypala dál jako z rohu hojnosti. Dokud David, s mazaným výrazem, nemávnul rukou. Děti se rozběhly a pádily ke svým vchodům, nechávajíc Davida a Sašu o samotě.

– Kam to všichni jdou? – zeptal se zmateně Saša a podíval se na přítele. Ten pokrčil rameny a, škodolibě se usmál, plivl skrz mezeru v zubech. Všichni kluci Davidovi záviděli, že umí tak dobře plivat, ale na nabídku, aby o zub přišli i oni, hned nesouvisle zamumlali a změnili téma. Adam ale nehodlal dát se tak snadno. – Tvoje práce?

– Jasně. To ty se tu tváříš jak ztracená duše, – frkl David a použil jednu ze svých oblíbených frází svého otce. Plně jejich významu nerozuměl, ale zdálo se mu to neuvěřitelně vtipné. – Teď se vrátí. Neboj.

– Já se nebojím. Jen se bojím, že mě budou nazývat lhářem, – nasupeně řekl Adam. – Slíbil jsem dort a teď není nic.

– Přestaň fňukat, – zamračil se David. – Co si myslíš? Jsme snad blbci? Všichni všechno chápou. Sofiině tátovi taky už tři měsíce nic neplatí a můj táta se jen snaží něco vydělat jako taxikář. Nejsi v tom sám. A co? Nepláčeme a nefňukáme. Ale dneska máš narozky. Takže dneska ti trochu fňukání dovolíme.

– Jdi někam, – zasmál se Adam. Po Davidových slovech se mu na duši trochu ulevilo. Ale mráz se vrátil, když se znovu objevil dav dětí, proudící z vchodů. Jen Davidův lišácký obličej ho trochu povzbudil.

– Adame, já jsem… no… vlastně, tady, – zamumlal tlustý knihomol Matěj, kterému všichni přezdívali Pupík, a podal Adamovi ošuntělou knihu. – Všechno nejlepší.

– Páni. Díky, – Adam vykulil oči, když se podíval na obálku. Matěj stáhl rty a stroze přikývl, ale pak se uvolnil a dokonce se usmál, když Adam pevně poplácal chlapce po zádech na znamení uznání. – Atlas určování hmyzu. Ale to je přece tvoje nejoblíbenější kniha!

– No… přátelům je třeba darovat něco speciálního. Tak… dávám tobě, – zamumlal Matěj a mávl rukou. – Můj táta je často v Praze. Poprosím ho, aby mi koupil jinou. A tuhle ti dávám. Dokonce jsem tam udělal i poznámky na okraji, aby se ti lépe četla.

– Děkuju, – řekl jen Adam, když listoval vzácnou knihou. Byla vzácná nejen kvůli svému názvu, ale i díky množství barevných ilustrací a fotografií pavouků, brouků a jiné „havěti“, jak o tom mluvily holky z jejich party. Jedna z nich – světlovlasá Anna – vystoupila dopředu jako nejodvážnější a aniž by ztratila čest „dcery kapitána“, zvolala gratulaci a podala Adamovi album se známkami.

Album bylo poloprázdné, ale Adam najednou zjistil, že ho strašně svědí oči. To si všiml i David, který okamžitě začal hlasitě povídat, aby přitáhl pozornost na sebe, a připomněl, že po gratulacích se bude hrát „výšky“, a hru zahajuje oslavenec. Adam se slabě usmál, jako by děkoval příteli, a pak překvapeně zafuněl, když k němu přistoupil Michal – zavalitý kluk s pronikavým pohledem a oholenou hlavou.

Položil Adamovi těžkou ruku na rameno a poté, co vytáhl z kapsy plastovou krabičku, ji vtiskl do jeho ruky.

– Všechno nejlepší, Adame, – chraptivě zamumlal. Říkalo se, že Michal už dávno kouří a dokonce krade babičce víno ze sklepa. Ale zeptat se přímo se nikdo neodvážil. Možná proto, že měl pověst rváče a výtržníka.

Teď se ale přátelsky usmíval a něco potichu mumlal zmatenému Adamovi. Ten potřásl hlavou a poslouchal, ale zachytil jen konec řeči. – Je to americká. Fakt. Tátovi ji někdo donesl na trh a on ji vzal domů. Jen ta hudba je nějaká divná.

– Děkuju, Michale, – tiše odpověděl Adam a zkoumal krabičku s audiokazetou. Otevřel ji a užasl nad bílou kazetou, jako by to bylo nějaké zázračné dílo. Michal, když viděl jeho překvapení, se zasmál.

– Říkám ti – americká. Ty jsi tady chytrý, tak si ji poslechni. Třeba se ti zalíbí. Mně z té hudby bolí hlava.

– A táta tě za to nepotrestá? – opatrně se zeptal Adam.

– Ne. Ať to zkusí, – zasmál se hrozivě Michal. – Má těch kazet hromadu. Jednu si nevšimne, a kdyby ano, tak ať. Všechno nejlepší, prcku. Ať ti to roste.

Za pět minut stála vedle Adama opravdová hromada pokladů. Každý z dětí přinesl něco cenného a osobního. A bez sebemenšího zaváhání to věnoval tomu, kdo zůstal bez dárků. Sofie mu darovala svůj kapesní nožík – předmět závisti každého kluka z jejich dvora.

Viktor-Kozel mu věnoval knihu Julese Verna. Vojta z domu naproti – ošuntělý komiks a několik mincí ze své sbírky. Soplivá Julka, jak se jí přezdívalo, mu podarovala propisku se třemi barvami, a její sestra Katka, odvážná a drzá holka, pistoli a balíček s třaskavými kapslemi.

Stranou stál pouze David, na jehož tváři se stále rozléval zlomyslný úsměv. Když skončily všechny gratulace, přistoupil dopředu, plivl na zem, vytáhl z kapsy pořádný krajíc černého chleba a malý sáček, při pohledu na který se každému dítěti sbíhaly sliny.

– Jaká by to byla oslava bez dortu, – usmál se, dřepl si a položil chleba na kolena. Natrhl sáček a posypal obsah na voňavou střídku. – Náš dort bude ten nejlepší. Ráno jsem vzal koření z instantní polévky, když máma přišla z obchodu.

– No teda, ty umíš, Davide, – ozvaly se děti, široce se usmívaly a hlučně polykaly sliny. – A ten chleba je čerstvý?

– Nejsvěžejší, – ujistil je David, a když chleba posolil, podal krajíc Adamovi, který užasle koukal. – Oslavenec ukusuje jako první.

– Jak to… – sotva slyšitelně zamumlal Adam, který se snažil udržet slzy na uzdě.

– Tak už si kousni. Ostatní chtějí taky, – vykřikl Michal, který chamtivě koukal na chleba. Adam se usmál na přítele a vzdychl si, než ukousl pořádný kus. Koření a krystalky soli mu ihned zakřupaly pod zuby a žaludek žalostně zavrčel. Ale Adamovi to bylo jedno. Vychutnával si chuť čerstvého chleba a lehkou kyselost koření.

– Do fronty, do fronty, – zavrčel David, když ho ostatní děti obklopily. – Kousejte po troškách. Nechte něco i pro ostatní. A netlačte se. Večer ještě budeme jíst.

– Co večer? – zeptal se Adam. David významně mrkl a ukázal rukou na obrubník, u kterého osaměle stál obyčejný pytel.

– Budeme péct brambory. A Pupík slíbil, že přinese „Jupi“ z domu.

– Brambory? – zopakovala Sofie. – To je paráda. Pak také něco přinesu z domu.

– Já taky. Já taky. Něco přinesu, – ozvaly se další děti a koukaly na pytel s bramborami.

– Dobrá, domluveno. A nezapomeňte přinést i sůl. No jo, schovejte se, – vykřikl David, když si všiml, že Adamovi oči nebezpečně zajiskřily. – Adam chytá.

– Počítám do deseti! – zasmál se Adam a všechny děti se rozběhly na všechny strany.

– Co tu děláš potmě? – Adam sebou trhl, když se v místnosti ozval Davidův hlas a rozsvítilo se světlo. Otočil se, usmál se na přítele a mlčky ukázal prstem na popelník plný nedopalků. – Ach, chápu. Zase tě přemáhá smutek?

– Trochu. Vzpomněl jsem si, jak jsme na moje narozeniny večer pekli brambory, – odpověděl Adam. David hned přikývl a stiskl rty.

– Pamatuju, pamatuju. Michal ještě vytahoval Pupse z ohně, kam spadl, – zasmál se kamarád.

– Kolik jsme tehdy snědli brambor? – zeptal se Adam.

– A já to mám vědět? – pokrčil rameny David. – Nejmíň pět kilo. Ještě i na druhý den zbyly. Jo, málem bych zapomněl. Tvůj dort, sakra.

– Nemám chuť na sladké. Přežral jsem se v restauraci. A taky se teď vrátí Liza z obchodu, tak si dáme spolu čaj, – mávl rukou Adam, ale zarazil se, když uviděl v Davidově ruce krajíc černého chleba. Na střídkách se leskla sůl a ve vzduchu zavoněla známá vůně.

– Všechno nejlepší, kámo, – usmál se David a podal krajíc Adamovi. Ten se zakabonil, rychle si utřel slzu v koutku oka a s chutí se do chleba zakousl. David, když to viděl, začal přehnaně hlasitě vykřikovat a mávat rukama. – Hej, hej! Nech mi taky něco. Sobče.

– Nechám. Neboj se. Bože. Je to ono, – zamumlal s plnou pusou Adam a natáhl krk, aby se podíval do chodby. – O, Liza je tu.

– Kluci! Co to má znamenat?! – rozčílila se Liza, když si zouvala boty v předsíni. – Vydržte chvíli, za chvilku bude čaj s dortem.

– My si jen tak trochu zakousli, – usmál se šibalsky David. – Čajník už je stejně uvařený.

– Výborně. Hned jsem zpátky, – zazpívala Liza a odběhla do kuchyně. David zakroutil hlavou a otočil se ke kamarádovi.

– Málem nás prokoukla. Tak jo, všechno nejlepší, kámo. Počkej, ty jsi to všechno sežral?!

– Jo! – přikývl nadšeně Adam a kamarád se rozesmál.

– No jo. Budeme to brát jako můj dárek, – pokrčil David rameny a rozcuchal si vlasy. – Za to mi dáš svůj kousek dortu.

– Davide!

– Dělám si legraci. Dělám si legraci. Pojďme na čaj, oslavence.

– Víš, Davide. Tenkrát byl ten dort nejlepší, co jsem kdy jedl, – zamumlal Saša tiše a položil ruku na rameno svého kamaráda. Ten se usmál a přikývl.

– Vím, Adame. Vím.

Dříve jsme psali: „Maminka si potřebuje odpočinout“ Tato slova šeptal můj manžel nášemu synovi, naplňoval mě životem. Takové lidi posílají nebesa.“ Na památku manželovi