"Jdu naštvaná po parkovišti u domu a vidím, jak se mladá dívka bez zkušeností snaží zaparkovat, zatímco kluci stojí natáčejí ji a smějí se": ze života

Jedno auto očividně mělo potíže se zaparkovat do parkovacího místa. No, komu se to nestalo, ne vždy se to povede na první pokus.

Ale tady byl evidentní problém s nedostatkem zkušeností.

Jsem naštvaná. Jdu teď večer, za tmy, domů. Nesla jsem tašky. Ne těžké, ale objemné. Nakoupila jsem potraviny, mléko, zeleninu, těstoviny.

Nic pořádného jsem nekoupila, ale tašky jsou plné. Vidím – auto se snaží zaparkovat. Je to Volkswagen Golf, z našeho dvora.

Dopředu – dozadu. Dopředu – dozadu. Dopředu – dozadu. Nemůže se dostat do parkovacího místa a jinde ve dvoře v nedělní večer v sídlišti není místo.

Mám dlouholeté řidičské zkušenosti. Parkuji šikovně. Ale jsem unavená. A čeká mě spousta práce. Spěchám, koneckonců. Nemám na sobě červené supermanské trenýrky, teď nechci zachraňovat svět.

Dopředu – dozadu. Dopředu – dozadu. Procházím kolem těch trapných manévrů. Za volantem je žena. Bože. Víc doprava, víc doprava. Otoč volant, otoč volant, do háje.

Ne, to není můj problém. Jdu dál. Domů, Anno, domů.

A najednou slyším smích. O deset metrů dál stojí tři kluci. Smějí se nahlas, natáčejí na iPhony, jak se ta žena trapně pokouší zaparkovat.

Dospělí kluci, mimochodem, dospělí chlapi. Stojí u svého otevřeného auta – takže umí řídit. Ve mně se zvedá zlost. A ženská solidarita touží po pomstě. Zastavuji se. Rázně se otáčím. Jdu k autu.

Za volantem je mladá holka. Úplně mladá. Už skoro pláče. Klepu na kapotu. Vystup, holka. Vyměníme se. Podrž tašky.

„Nesnáším tuhle kraksnu. Táta mi ji dal. Řekl: uč se na tomhle, po tom zvládneš řídit cokoliv…,“ říká dívka.

„Neřvi. Vyřešíme to.“

Sedám za volant cizího auta. V kabině to voní po jehličí z osvěžovače. Manuální převodovka, a já posledních deset let řídím automat. No dobře, nějak to zvládneme.

Šlápnu na spojku, pustím ji trochu prudce, auto cukne, kluci vybuchnou smíchy. Slyším je.

Do háje…

Otočím volant – a na tři manévry dostanu auto do parkovacího místa. Perfektně rovně. Místa je opravdu málo, opatrně vystupuji, abych dveřmi Golfu neodřela vedle stojící Mazdu.

Dívka se mi srdečně děkuje.

„Není za co,“ zamumlám.

Dívka mě objímá. Kluci pískají. Myslím na ně prostředníčkem, beru tašky, usmívám se na dívku a jdu domů. Projdu kolem těch kluků, nevydržím to, otočím se. Zamyslím se.

No, to je přece Marek z vedlejšího domu. Z dvanáctého patra. Je mu dvacet čtyři nebo něco takového. On je místní DiCaprio. Z kategorie: „Slyšeli jste o Vltavě? Kvůli němu se rozvodnila…“

Holky se do něj zamilovávaly od vyšších tříd základky hromadně, zvuk jejich zlomených srdcí má jako vyzvánění na mobilu.

Jednou s ním dokonce mluvil policajt, potom, co se kvůli němu dvakrát pokusily o sebevraždu holky, křehké, pubertální květinky, které tak brzy narazily na dospělý život.

Policista za ním nechodil jako úředník, ale jako chlap. Vysvětloval mu, že s holkami se takhle jednat nemůže.

To se zrovna stěhovali noví nájemníci, a stěhováci bez přestání nosili krabice, na některých bylo napsáno: „Pozor, křehké!“. Policista kývl na ten nápis a řekl: „S ženskýma je to stejné!“

Marek, místní Casanova z 8. čtvrti, si sám připadá sexy. Když prochází kolem zrcadla po sprše, určitě se uklidňuje: „Ššš, v klidu, jsem svůj.“

V duchu si představím, že položím tašky na asfalt, dojdu k němu, odfouknu si ofinu z čela a olíznu si popraskané rty: „Víš, chlape, co je to sex?

Jsem dospělá, zkušená žena, řeknu ti to. Mluvím s tebou jménem všech žen. Sex není, když strhneš ručník z nahých boků, věř mi. Existují věci, které jsou silnější než tyto fyziologické procesy.

Chlap není o slovech ani o tom, co má v kalhotách. Není to o sestřihu tvého stylového účesu z barber shopu, ani o teniskách z limitované edice, ani o Lacoste na tričku, ani o hudbě, která hraje ve tvém pohodlném autě. Chlap je o činech.

Vidíš ženu v nesnázích a směješ se do dlaně? Natáčíš to na telefon? Co jsi to za chlapa? Zaparkuj ji, chlape. Tiše. No a co, že není tvoje?

Být chlapem je potřeba vždycky, ne jen mezi svými. Ne jen pro ty, kdo to ocení.

Pomoc a péče jsou pilíři mužských činů. Víš, jak na matematice, řešíme příklad: pět píšeme, tři v hlavě. Tak my, ženy, si píšeme tvé činy a všechno ostatní máme v hlavě. Pomoc je potřeba ve správnou chvíli, ne pořád, ale pomoci právě tehdy, když je to nutné – to je neocenitelný talent.

Ona je jenom mladá holka, neumí parkovat, vždyť to vidíš, je to pro tebe tak těžké? Zaparkuj jí auto. Doprovod ji, pokud je pozdě. Vynes těžkou tašku. Pomoz snést kočárek. Podívej se, proč zlobí pračka. Přezuj na zimní gumy. Oprav kohoutky. Vyměň prasklou žárovku na společné chodbě.

Uděláš to, aniž by tě o to žádala. A ta žárovka, ty tašky, ten kočárek – to je čistý sex. Rozumíš?

Jsi silný, jsi ochránce, jsi samec. Nevím, co v posteli děláš, ale pokud se v životě budeš chovat tak, jak říkám, pak ti v ložnici udělám všechno sama, a věř mi, že skončíš v sedmém nebi dřív, než si to stihneš uvědomit.

Mluvím jménem všech žen, které jsi zvyklý využívat jako potěšení pro své zhýčkané tělo, aniž bys tušil, že v žárovce, kterou jsi na schodech vyměnil, je víc sexu než ve všech těch ženách, co pod tebou sténají.

Můžeš vypnout Biebera, chlape, všechny tvoje Britney už vyrostly, vdaly se, porodily, mají celulitidu.

Být chlapem v posteli, kámo, je příroda, ne tvoje zásluha. Být chlapem je třeba i mimo postel. Pokud nejsi chlap v posteli – to je erektilní dysfunkce, to se léčí.

Pokud nejsi chlap mimo postel – to je opravdový problém, a ten se neléčí. A pokud je tvým trumfem jen pomuchlané prostěradlo, tak to je bluf, a já z té hry odcházím. Protože dnes je erotogenní zóna – hlava. To, co děláš v běžném životě, ne nápis na džínách.

Jinak jsi jen zhýčkané dítě, které si nevyhrálo se svými genitáliemi. Běž, nahraj na YouTube video: „Ženská parkuje, koukat do konce.“ Tak si představuješ hrdinství…“

Ale já to neudělám. Nic neřeknu. Jdu mlčky kolem, odfouknu si ofinu z čela a olíznu si popraskané rty.

Nemůžeš učit a léčit bez žádosti o pomoc.

Dříve jsme psali: Na silnici na krajnici stál drahý Mercedes a vedle něj neklidná starší paní. "Určitě potřebuje pomoc," pomyslel si Jiří a prudce zabrzdil: z života