Petr říkal, že Adéla už není. Pomáhal jí žít ještě trochu déle, jak jen mohl. Psala si deník, a on jí podkládal čisté listy: příběh posledních dnů

Tolik novinek, tolik událostí jsme probrali. Ale nevěděl jsem, že zůstal sám. Nikdo z našich známých mi nic neřekl.

Bylo by fajn se častěji vídat se starými přáteli, ale bohužel je někdy těžké najít čas, a přitom by to stálo za to.

Ozval se spolužák, se kterým jsme se neviděli dvacet let, možná i víc. Domluvili jsme se, že si zavzpomínáme, a udělali jsme si videohovor.

– Jak se máš? – ptám se. – Jak děti, jak se má Adela?

Adela, to je Pavlova manželka, taky s námi studovala. Měli spolu takovou lásku v posledních ročnících, že se třásly zdi. Doslova se třásly, spolubydlící na koleji by o tom mohli vyprávět.

– Mám se dobře. Děti jsou skvělé, už máme tři vnoučata a čtvrté je na cestě. A Adela umřela.

– Omlouvám se, nevěděl jsem to.

– Nic se neděje, je to celkově pozitivní příběh. Žili jsme dlouho a šťastně, a všechno, co k tomu patří. Když onemocněla, syn chodil teprve do deváté třídy, dcera do šesté. Naše děti přišly později, nejdřív jsme koupili byt a až potom jsme měli děti. Pravidelně chodila na prohlídky, na mamograf, krevní testy a všechno, co bylo potřeba. Adela byla vůbec velmi organizovaná. Celý život si psala deník, už od osmé třídy. Psaný rukou, v takových tlustých sešitech s kroužkovou vazbou. Koupila si jich tak 100 nebo 200 a každý den něco zapsala. No, možná ne každý den, ale jednou týdně určitě.

No a pak chodila na prohlídky, a najednou – bác – onkologie, třetí stadium. Udělali jí magnetickou rezonanci a našli metastázy, takže čtvrté stadium. Operace byla zbytečná, rozlučte se. Samozřejmě jsme jezdili sem a tam, od jednoho onkologického centra k druhému, do Německa, do Izraele. V Izraeli nám doktor řekl: „Vyléčit ji nedokážu, je pozdě, ale pokusím se jí prodloužit život. Chcete to?“ Jako v hotelu s hodinovou sazbou: „Prodloužíte pobyt?“ – „Prodloužíme“ – „Na jak dlouho?“ – „Co nejdéle!“

Řekl, že existuje nový protokol chemoterapie, úplně nový, právě prošel testy. Kapka ďábelského jedu každé tři týdny. A není to levné, samozřejmě. Jak dlouho to bude potřeba? Celý zbytek života, dokud to tělo vydrží. Někdo vydrží rok, někdo dva, více než čtyři roky zatím nikdo. Přece jen je to chemoterapie, ne vitamíny.

Přihlásili jsme se na tu chemoterapii. Později jsme zjistili, že ji dělají i v Praze, a dokonce levněji. Stačilo najít správného doktora a přesvědčit ho. Ale opravdu to nebyly žádné vitamíny. Chápu, proč to lidé nevydrží dlouho.

První den po kapačce byla v pořádku. Druhý den jí bylo špatně. A od třetího do sedmého dne si přála jen zemřít. Zvracela tak, že ji to obracelo naruby, bolely ji všechny orgány, dokonce i kosti, nemohla dýchat, všechny klouby ji lámaly, sliznice se zanítily a krvácely, nemohla ani sedět, ani ležet, ani jíst, ani pít, ani na záchod. A pak přišly dva týdny, kdy jí bylo jakž takž dobře, až do další kapačky.

A takto žila ne rok, ne dva, ani ne čtyři, ale skoro jedenáct let. O ní sepsali tři disertační práce, lékaři se na ni přijížděli podívat z jiných měst – byl to unikátní případ. Plakala, že neuvidí, jak Jiří dokončí školu, ale on stihl nejen dokončit vysokou školu, ale i se oženit a mít dvě děti. A Agáta také stihla dokončit vysokou školu a vdát se ještě za matčina života.

S Adelou jsme procestovali půl světa, byli jsme na všech divadelních premiérách a hostováních. Dříve jsme to všechno odkládali, šetřili jsme na rekonstrukci, na budoucí auta a byty pro děti, ale pak mi bylo jedno, co bude s penězi. Jsou nebo nejsou – jsem chlap, vydělám si. Chceš do Paříže – jedeme do Paříže. Museli jsme jen správně naplánovat, aby se odletělo osmý až devátý den po kapačce a vrátili jsme se před další. A vybírali jsme trasy bez fyzické zátěže. Na Kilimandžáro jsme už vylézt nemohli, ale na safari do Keni jsme jeli. Tam to bylo v pohodě, auto tě veze a žirafy ti samy lezou do okna.

– Pavle, – ptám se, – jak si myslíš, že to Adela vydržela tak dlouho, zatímco ostatní ne? Ostatní přece taky mají děti, všichni chtějí být s nimi co nejdéle. Prostě měla štěstí, nebo co?

– Štěstí měla určitě. Navíc vedla správný životní styl, měla dobrý základ zdraví ještě před začátkem chemoterapie. Ale hlavní byl její deník. Byla zodpovědná, každou maličkost musela dotáhnout do konce. Když začala chemoterapie, v jednom z těch jejích sešitů zůstala zhruba čtvrtina prázdných stránek. A když si stěžovala, že už nemůže, že na další chemii nepůjde, že je lepší umřít, než takhle trpět, tak jsem ji přemlouval: „Tak dopiš ten sešit do konce, a pak tě nechám být, klidně umři.“ Ale ten sešit ne a ne skončit, pořád zůstával napsaný jen ze tří čtvrtin.

– Jak to?

– Pamatuješ si na ten příběh „Poslední list“? Tam dívka rozhodla, že zemře, když spadne poslední list břečťanu za oknem. Ale on nespadl, a tak se držela, až se nakonec uzdravila. A pak zjistila, že ten poslední list není pravý, že ho malíř namaloval na zeď.

– Pamatuju, četli jsme to ve škole v angličtině.

– My taky. No, a tak jsem si řekl: proč bych nemohl být jako ten malíř? Udělám jí taky „poslední list“. Začal jsem jí pomalu vkládat prázdné listy na konec sešitu. A ty popsané ze středu jsem vyndával, aby sešit nevypadal moc tlustě a pořád zůstávaly tři čtvrtiny popsané a čtvrtina prázdná. Postupně jí došlo, že je tu něco nečistého, ale nechtěla to zjišťovat. Přijala to jako malé zázrak. A tak tu poslední čtvrtinu psala jedenáct let.

– Pavle, poslouchej… Já jsem jako spisovatel. Hrozně mě zajímá, co lidé cítí, když je smrt tak blízko. Co bylo v tom sešitu?

– Na tohle téma vůbec nic. Kdybys to četl, vůbec by tě nenapadlo, že byla nemocná. Psala o Paříži, o žirafách. Že Agáta dostala jedničku, a Jiří se, zdá se, pohádal s přítelkyní. A taky třeba nějaký recept na brokolicovou polévku.

– Můžu tenhle příběh dát na internet?

– Klidně.

– Jenže, chápeš, lidi teď nemají rádi negativní věci. Chtějí, aby všechny příběhy končily dobře. Co kdybych nenapsal, že zemřela? Jako bychom spolu mluvili ještě, když byla Adela naživu. Skončím tím, že jí bylo 57, a že už jí nikdy 58 nebude, o tom pomlčím.

– Jaký je v tom rozdíl? Myslíš, že když nenapíšeš, že zemřela, budou si lidi myslet, že je nesmrtelná? Čtenáři nejsou hloupí, pochopí, že je to stejně příběh s dobrým koncem.

– Pavle, nechápeš principy internetové literatury. Ale je to tvoje věc, napíšu to tak, jak to bylo.

Tak jsem to napsal. Tento příběh věnuji světlé památce Adely Krákové.

Dříve jsme psali: "Stellu našli v lese jako štěně. Vyrostla a se jako vlk, ale svou rodinu si zamilovala. Její hrozné vytí zachránilo 1 život": ze života