Zbytečná žena. Petr odešel od Lary a nechtěl se vrátit. A jí začal normální život – konečně pro sebe. Díky bohu za syna: ze života

Lara žila s Petrem dlouhý rodinný život a nic ani nenaznačovalo, že by její stáří mělo probíhat v osamění.

Když se Petr seznámil s Larou, mezi nimi neproběhla žádná jiskra, nevzplanula vzájemná láska a ani později, když se viděli, necítili žádné vnitřní chvění.

Jednoduše jednoho dne se stalo, že Petr doprovodil Laru z tance. Nechtěl ji nedoprovodit, všichni se už spárovali a tak zůstali spolu. Pak k ní několikrát zašel, jen tak na pokec. Byla to dívka vzhledově příjemná a hlavně duševně klidná. A potom se přátelé a blízcí začali žertem ptát: „Kdy bude svatba?“ A rodiče Petrovi vážně radili, aby se oženil.

A tak se vzali. Žili jako všichni na vesnici, hodně pracovali, o citech k sobě neměli čas přemýšlet. Jejich jediný syn Jan jim dělal radost, nejdříve ve škole, pak na univerzitě, později se seznámil s milou dívkou a začaly přípravy na svatbu. Lara synův výběr schválila, Anastasie se jí velmi líbila. Jako každou matku ji trápila tato otázka a nyní mohla konečně s úlevou vydechnout. Ale neštěstí přišlo, odkud to nikdo nečekal.

Svatba probíhala v plném proudu, sál restaurace byl plný hostů, hudba burácela z reproduktorů, stoly se prohýbaly pod množstvím jídla. Lara seděla naprosto šťastná, i když mírně unavená. Dívala se na slavnostní dav, na děti, které běhaly za balónky, na mladé, jak vesele tančili, a byla šťastná. Mezi tančícími zahlédla svého muže, který energicky tančil před nějakou blondýnou, a ta, s vystouplým poprsím, se ho při tom pokoušela dotknout a přitom se zářivě usmívala. „To se teda rozeskákal, starý blázen…,“ pomyslela si.

V tu chvíli ztlumili světla a začala hrát pomalá píseň. Mladí se točili uprostřed sálu a Larisa na vše zapomněla, utírajíc si slzy kapesníkem. Jak jsou krásní! Anastasie jemná a křehká, celá v bílých krajkách, tenkýma rukama v rukavičkách objímá Janův krk. Ten je téměř o hlavu vyšší než nevěsta, tyčí se nad ní jako skála, starostlivě ji objímá…

V tu chvíli její pohled znovu zachytil mezi tančícími Petra. Blondýnka se doslova zavěsila na něj, pomalu se ploužili na místě a ona mu něco živě šeptala do ucha, občas se rozesmála a koketně zakláněla hlavu, nezapomínajíc při tom laškovně házet očima. Vedle Lary seděla její příbuzná, která si rychle strkala do úst salát, a současně vypustila známou informaci:

– To je kolegyně z práce Anastasie, jmenuje se Marina, není vdaná, o něco mladší než ty. Běž jim dát přes hlavu, na co se díváš? Já tě podpořím, kdyby něco!

– Ale prosím tě, – odpověděla Lara, – přece nebudu Janovi kazit svatbu těmi skandály! S Petrem si promluvím doma.

Nálada byla zkažená, zbytek večera Petr neopouštěl Marinu. A ta očividně nebyla proti, rozjařená a podnapilá tančila jako divá, odkopla boty a každou chvíli si utírala pot z čela. Lara jí dokonce záviděla tu nezkrotnou energii.

Doma byla řeč krátká.

– No, vypil jsem víc, než bylo třeba, no a co, – řekl Petr, – tančil jsem s ženskou, co je na tom? Vždyť to byla oslava!

Ale to, co se stalo, zanechalo těžkou stopu v Larinině duši, muž se jí ukázal v nějaké neznámé a nepříjemné podobě. Obraz blondýnky s vlasy přilepenými k vlhkému čelu a koketním úsměvem jí neustále stál před očima.

Petr se začal chovat jako starostlivý otec:

– Sbal nějaké pochoutky, odvezu je dětem do města, – často říkával.

– Vždyť už je otravuju! Nech je být, ať jsou sami, teď už je naším úkolem ustoupit do ústraní! – odpovídala Lara.

Ale on sbalil marmelády a nakládanou zeleninu a odvezl je do města, naštěstí to nebylo daleko.

Když byli Anastasie a Jan u nich na návštěvě, Lara se jen tak zeptala, jestli jim už otec nelezl na nervy svými návštěvami.

– Co by nás měl obtěžovat, – odpověděl Jan, – přiveze nám jídlo a ani nevstoupí do domu, jede dál za svými věcmi!

Když se Lara zeptala manžela, jaké má v tom městě „věci“, už se netajil. Ano, má s Marinou vztah. Proč to tak dopadlo? Protože ona je žena – ohňostroj, slavnost, hurikán! Mezi nimi to jiskří, mohou se pohádat a zase udobřit několikrát za večer, takové napětí vášně si nikdy ani nevysnil. Takovou ženu hledal celý život, mezi nimi létají jiskry a nádobí! Ona je čistý oheň a Lara – stojatá voda!

Odešel od ní, odešel z lesního hospodářství, kde pracoval dvacet let, a odjel do města za svou Marinou. Jakoby jí na prsa položili kámen, tak na ni tlačila křivda. Kolik slz bylo prolito, kolik myšlenek přemýšleno. Naštěstí Jan a Anastasie neustále přijížděli, aby ji podpořili a pomohli s domácností. Byli její jedinou oporou.

V noci dlouho nemohla usnout, hleděla do tmy a kladla si nekonečné otázky. Co udělala špatně? Proč se najednou stala nepotřebnou? Čím je ta žena lepší? Ukázalo se, že se měla chovat jinak, být temperamentní a emocionální. Házet po muži nádobí a pak se vášnivě udobřovat.

Ale ona – stojatá voda, klidná, poslušná a rozumná. Nemohla být jiná, přesněji mohla, ale to by byla přetvářka. A přetvářet se nekonečně nedá, to znamená, že se neměla vůbec s Petrem dávat dohromady. Ale kdo věděl, že se k sobě nehodí? A kdyby nebylo tohoto manželství, nebyl by Jan… Otázky se rojily v její hlavě, až nakonec upadla

do spásného spánku.

Otevřela oči, když venku byla ještě tma, venku lilo deštěm smíšeným se sněhem, bylo slyšet, jak kapky buší do plechové střechy. Soused startoval své staré auto, které kašlalo a skřípalo, a nechtělo se mu rozjet. Tento zvuk dlouho znamenal pro Laru začátek nového dne, vstávala, připravovala snídani a budila manžela.

Teď se taky vyhrabala z útulného kokonu peřiny a najednou ztuhla. Nemusela vstávat, manžel tu nebyl a ona měla dovolenou. S radostí se znovu zabořila do teplého lůžka a poprvé si pomyslela: „Jak je dobře, že tu není…“ A okamžitě usnula.

Petr měl vždy strach z průvanu, pořád se mu zdálo, že od dveří táhne, a od okna vane chlad. Proto jídelní stůl stál v nejbezpečnějším a nejtmavším rohu, kam žádný průvan nedosáhl. Lara chytla okraj stolu a zatáhla, stůl s rachotem posunula směrem k oknu, jen hrníčky vyděšeně zacinkaly a nohy skřípaly protestem.

Postavila stůl přímo k oknu a teď si u oběda užívala výhled na zahradu. Pravda, zahrada už dávno shodila své listí a byla šedá a nevlídná, jen vítr třepetal několik trseček jeřabin, které jako jasná skvrna rozbíjely ponurou krajinu. Ale Lare se to všechno líbilo. „Jak je to krásné!“ – pomyslela si, když sledovala, jak se sněhové vločky nesměle usazují na větve, jako by je zdobily jemnou krajkou.

Když sníh pokryl zemi rovnoměrnou a hustou vrstvou, Lara vytáhla ze půdy zaprášené lyže. Už mnoho let na to neměla čas, na toto malé potěšení. Jak příjemné bylo klouzat po bílém plátně, dávno zapomenutý pocit. Zapomněla i ten zvuk, když se hole zapichují do ledu, a jak se sněhový prach třpytivě sype z větví smrků.

Unavená a spokojená se vrátila z procházky. Lara velkoryse nalila olej do pánve, syčel a praskal, Petr nesnášel slunečnicový olej, dělalo se mu špatně už jen při pohledu na něj. Usmála se, když do pánve přidala bramborové plátky.

Přijeli Jan a Anastasie, a když uviděli matku, jak si pochutnává na bramborách, Jan řekl:

– Otec se chystá přijet…

V jeho očích četla údiv, když si všiml matčiny paniky a nelibosti.

– Pro zimní věci, – dokončil.

– Uf, vyděsil jsi mě, – usmála se Lara, – pojďte, připojte se! Je to taková dobrota!

Poslala si do úst kousek opečené brambory a sladce se zavřenýma očima řekla:

– Jak je to dobré!

Dříve jsme psali: Petr říkal, že Adéla už není. Pomáhal jí žít ještě trochu déle, jak jen mohl. Psala si deník, a on jí podkládal čisté listy: příběh posledních dnů