S manželem jsme žili spolu 8 let, naší dceři bylo šest let, když jsme se rozvedli.
Všechno to začalo, když jsem přišla navštívit svou nejlepší kamarádku. Nečekala na mě, takže nečekala, že ten den přijdu k ní domů.
S Karinou se přátelíme mnoho let, už od školy. Dříve jsme spolu často trávily čas: chodily jsme s ní do kina, do kavárny, na nákupy. Byly jsme tak šťastní, jak jen nejlepší přátelé mohou být.
Jednoho dne jí ale zemřel manžel.
Mladík podlehl infarktu.
Poprvé jsem trávila s Karinou veškerý volný čas. Kupovala pro ni potraviny, vařila, prala a uklízela.
Postupem času se Karina ale začala vyhýbat našim setkáním. Stále méně jsme s ní telefonovali, přestala k nám chodit.
Můj manžel, Ondřej, se začal zdržovat v práci. A po návratu domů hned šel spát.
Říkal, že je v práci hodně unavený, takže už nemá sílu na nic.
Zbytečná žena. Petr odešel od Lary a nechtěl se vrátit. A jí začal normální život – konečně pro sebe. Díky bohu za syna: ze života
"Syn přivezl a nechal u mě vnuka se psem bez varování. Úplně jsem zapomněla, že mi bylo špatně, protože jsem jim byla potřeba": milující babička
Herec John Elcom se dostal do pikantní situace kvůli obsahu kalhot: proč byl herec zadržen na letišti
"Mívám blbý období, kdy se mi nechce ven": Ondřej Sokol, který trpí aspergerovým syndromem, slaví 50. narozeniny
Jednoho z těchto večerů, když jsem věděla, že můj manžel nepřijde domů před 22. hodinou, jsem přišla navštívit Karinu.
Nebyla moc ráda, že mě vidí, ale nabídla mi čaj. Něco vařila, ale když jsem se zeptala, jestli nečeká na hosty, nic neodpověděla.
Když byla v kuchyni, zavolal mi Ondřej a řekl mi, že se dneska zase zdrží v práci. Položila jsem telefon na stůl vedle Karinina mobilu.
Takže když telefon zazvonil znovu, jsem zvedla telefon. Volal manžel. Ale už ne mně, ale Karině. Něžným hlasem se ptal, co koupit k večeři.
Myslím, že už tomu rozumím. Po ukončení hovoru jsem uviděla pobledlou Karinu.
Řekla jsem jí, že jestli miluje mého manžela, tak ať je s ním šťastná. A odešla. Nedokázala jsem se ubránit slzám. Celou cestu jsem přemýšlela, že už nemám manžela ani kamaradku.
Když jsem se vrátila domů, z bytu zmizelo veškeré manželovo oblečení. A když jsem druhý den odešla do práce, vzal si i zbytek.
Jediná minuta mi změnila život.
Hodně mě to bolelo, nevěděla jsem, jak dál. Ale jednoho dne se manžel vrátil. Otevřel dveře svým klíčem a vešel do bytu. Vyhodila jsem ho z domu, protože už ho nechci vidět.
Karina mi taky volala. Říkala, že chce zpátky naše přátelství. Ale po tom, co se stalo, jí asi neodpustím.
A nedávno jsem se seznámila s mužem, s nímž, doufám, mohu vytvořit nový vztah.
Zdroj: optim1stka.ru
Dříve jsme psali: "Myslím, že je to pro nás konec": Co čeká afghánské ženy za vlády Tálibánu
