"Nejsi pro mého syna vhodná. Nenič tomu chlapci život. Najdi někoho ve svém věku a odejdi od Martina. Nebudeš šťastná: Chtělo se mi brečet"

Nejsem si jistá, že vůbec plánovala porodit, ale faktem zůstává, že Martin je skutečný fešák.

Když jsme spolu začali chodit, uvědomila jsem si, že vztah chlapce s rodiči nebyl nejlepší.

Martin je rebel, nikdy se neřídí pokyny a jde za svými sny. Na všechno má svůj pohled a to jeho matku velmi zlobí.

Přísně vzato, Martinova rodina je čistý matriarchát.

Matce o našem vztahu řekl až poté, co mě požádal o ruku.

Sešli jsme se, abychom to oslavili v rodinném kruhu.

Paní Alena se mnou za celý večer nepromluvila ani slovo.

Dobře, že tam byli moji rodiče a snažili se všechny pobavit.

Tu noc jsem zůstal u Martina.

Pomohla jsem své budoucí tchyni uklidit.

Byli jsme tam jen my dva a ona řekla následující slova:

„Nejsi pro mého syna žádným soupeřem.

Neničte tomu chlapci život. Najděte někoho ve svém věku a odejděte od Martina. Jinak...nebudeš šťastná."

Chtělo se mi brečet.

Opravdu jsem Martina milovala a byla jsem připravena strávit s ním celý svůj život.

Myslela jsem si, že maminka toho kluka bude mít z našeho svazku jen radost, ale jak se ukázalo, měla na všechno svůj plán.

Přes námitky, pokusy nás oddělit, narušit svatbu (tchýně před samotným obřadem schovala snubní prsteny) jsme se přesto vzali.

Martin chtěl, abychom žili s jeho rodiči, ale já jsem byla proti této myšlence. Jsme rodina a musíme žít odděleně.

I kdyby to byl pokojíček na koleji nebo lavička na nádraží – to je jedno.

Se vším budu souhlasit, ale nebudu bydlet pod jednou střechou s tchyní.

Jako možnost se rozhodli poprvé usadit ve vesnici.

Tam byl dům zesnulého dědečka Martina prázdný. Před svou smrtí vydal nemovitosti pro svého vnuka.

Dům byl zachovalý, líbilo se mi tam a hlavně nás nikdo neotravoval. Do práce se dostali autem. Ano, drahé, ale stále levnější než pronájem.

Tři měsíce po svatbě jsem se dozvěděla o těhotenství. Neměli jsme v plánu stát se rodiči tak brzy, ale osud to zařídil. Opravy byly provedeny za peníze, které nám byly poskytnuty.

Tchyně změnila postoj. Přišla na návštěvu, přinesla mi pamlsky, sama je cukrářka, takže umí chutně péct. Dokonce i finančně pomohla, když jsme měli potíže.

Když se narodil David, paní Alena s námi chvíli bydlela, naučila mě všemu, co souvisí s mateřstvím. Maminka v té době bohužel pracovala, takže jsem byla ráda za každou pomoc.

Když jsem sledovala, jak moje tchyně zpívá ukolébavku svému vnukovi a drží ho v náručí, bylo pro mě těžké uvěřit, že mě ještě před rokem tato žena tak zuřivě nenáviděla.

Možná předstírá a mezi námi není vzájemné porozumění, jaké jsem si představovala.

Chci se tedy obrátit k té kategorii žen, které se říká „tchyně“.

Povězte nám prosím, jaký máte vztah ke svým snachám, podařilo se vám najít hned společnou řeč, nebo se vám podařilo přijmout do rodiny cizího člověka jako vlastní dceru?

A konečně, když to otevřeně nepřijmete, jak potom v noci spíte, když víte, že záměrně ničíte manželství svého syna?