Nemohou otevřít dveře na chatě? Tak jedu a otevřu jim dveře. Rozbil se jim telefon? Ano, to také já vyřeším. Chtějí dům na vesnici? Kdo se o něj postará? Samozřejmě, že já. A když bych se odvážila říct, že potřebuju odpočinout. Bude rozumná otázka "proč?".
Dospělo to do takového bodu, že během koncertu sedím a přemýšlím, co asi má máma se sousedy? A nemůžu odmítnout, sežeru se sama - jsme přece rodina. Jak bych je mohla opustit?
Je mi 29 let, jsem vdaná. Myslíme na děti. Ale to to došlo k něčemu komickému. Místo toho, abych vybírala jméno pro syna nebo dceru, přemýšlím, jak se máma bude starat o zahradu, až budu těhotná?
Dát jim peníze na cestu k bratrovi nebo nechat na mateřské? Ještě mě čeká operace kolene, a já si vymýšlím, jak by to pro mě proběhlo tak, abych se stihla zotavit před létem, je třeba se starat o zahradu, a všude na vesnici je spousta práce.
Manžela nechci zatahovat. Už tak pomáhá, jak může. Rozumím tomu, že to je nějaká nemocná závislost. Co s tím dělat, nevím. prostě je miluju.
Chápu, že potřebuji oddělení od maminky a tetičky. To není normální, že žiju jejich životem místo svého.
Cokoli bych dělala, všechno plánuji s ohledem na to, jak to bude s maminkou a tetou. A budu moci v té době jim pomáhat? Nerozumím, kdy to všechno začalo tak, že mám všude pomáhat jim.
