"Nejprve tchyni nevyhovoval můj postoj k penězům, které vydělával její syn. Skromnou mzdou. Pak jak vedu domácnost"

Můj příběh je banální a jednoduchý, ale nějak si přeji věřit v šťastnou budoucnost. Vdala jsem se ve 19 letech. Láska byla tak silná, že jsem si ničeho nevšímala, nic mě netrápilo, a to, že snoubenec málo vydělával, byl velmi líný a jeho rodina mě neměla ráda od prvního dne.

Ale slíbil mi celou krabici slibů a já vše věřila. A zpočátku jsme opravdu žili dobře, dokončila jsem studium, pak jsme společně naspořili na malý domeček a měli jsme dvě děti.

Hlavní bylo, že jsme se milovali a rozuměli si, ale náš život začal upadat, a já jsem si ani neuvědomila, kdy. Nejprve tchyni nevyhovoval můj postoj k penězům, které vydělával její syn (skromnou mzdou), pak jak vedu domácnost, jak vychovávám děti a dokonce i to, jak vypadám.

Pak začala ovlivňovat mého muže proti mně. Byl předtím také ne příliš pracovitý a jen Bůh ví, kolik práce jsem za něj udělala. Pak začal pít, dokonce mě jednou i udeřil. Nyní nepije a nikde nepracuje.

Ani nic nehledá, a pokud někam jde, tak se tam dlouho nezdržuje. Máme dvě děti, nevím, jak dál žít, možná rozvod, ale bojím se, že to bude ještě horší.

Nikdo mi úplně nepomůže. Máme také problémy v partnerském vztahu, kvůli těmto nepříjemnostem ho jednoduše nechci. Možná někdo byl v takové situaci?

Už se u mě začala projevovat deprese, žiji pouze pro děti. Někdy dojde až tak daleko, že nemáme co jíst a nemáme na zaplacení nájemného a školky, o nějakých zábavách vůbec nemluvím.

Oblečení pro děti je to, co někdo daroval (sousedé nebo vzdálení příbuzní), ale stále je vidět, že jsou děti špatně oblečené. Starší dcera miluje tancovat a chodí do taneční školy, tančí opravdu dobře, ale nemůže vystupovat nikde, protože nemám peníze, a manželovi je to jedno.

Někdy jsem požádala tchyni, aby jí koupila kostým, koupila ho a stále si na to vzpomíná a všem říká, že jsem špatná matka, protože si nemohu dovolit koupit dětem ani to nejjednodušší, a já se tím cítím nepříjemně.

Říkám jí, že to není moje vina, že její syn nepracuje, a ona mi odpověděla, že všechny peníze utrácí za sebe, přestože si ani nepamatuji, kdy si naposledy něco koupila.

Manžel přináší skutečné drobné, nebo ještě méně. Jak dál žít? Jsem na pokraji zhroucení.

Říkám mu: „Hledej práci, nebo odejdi.“ On ale nechce jít, ale také nic nehledá.