"Vychovávala jsem dceru sama. Dala jsem jí dobré vzdělání, zaplatila svatbu a byt. Myslela jsem, že je šťastná. Avšak zakázala přicházet na návštěvy"

Přijde čas, kdy si sbalí své věci a opustí rodné stěny. Protože teď mají svou vlastní cestu a samostatný život.

Pak rodiče cítí prázdnotu uvnitř sebe. A kam tak rychle letí čas? Jako by ještě včera drželi malou obálku u porodnice!

Je třeba jít dál, protože dříve nebo později se to muselo ve vašem životě stát. Avšak, stává se, že taková vzdálenost pouze zhoršuje vztahy mezi rodiči a dětmi - zřídka přijíždějí na návštěvu nebo dokonce volají.

Představujeme vám příběh o tom, jak dcera začala vyhýbat se své vlastní matce po svatbě.

Paní Jana vychovávala Karolínu sama. Snažila se jí dát jen to nejlepší - nový telefon, módní oblečení a sladkosti. Samozřejmě, že kvůli pohodlí dítěte žena obětovala vlastní zájmy a osobní život, protože dcera - číslo jedna. Karla se učila dobře, byla dobrá studentka ve třídě.

Učitelé ji nenadávali, kamarádila se se spolužáky. Byly chvíle, kdy si nemohli dovolit drahé výlety nebo zahraniční tábory, myslela si, že dívka to všechno chápe.

Protože taková situace ve rodině - matka pracuje jako prodavačka a uklízečka v obchodě, o tátovi nic neslyšela a nevěděla.

Samozřejmě, že je třeba myslet dopředu na budoucnost, proto šetřili peníze na vzdělání na univerzitě a nájem bytu.

Místo nového svetru nebo pár bot - vše do banky na úspory, aby peněz pak stačilo. V prvním ročníku se Karla seznámila se svým spolužákem a hned se zamilovala. Pár chodil 4 roky, hned po obhajobě diplomu - návrh, svatba a společný život ne bez pomoci rodičů.

Jednoho dne matka rozhodla navštívit Karlu a upekla oblíbené koláče, aby si mohly společně pochutnat u čaje. Ale hned, jakmile žena vstoupila do bytu, dcera začala vyčítat:

– Mami, musíš volat dopředu! A vůbec, nepozvala jsem tě na návštěvu! – křičela hlasitě.

Ale nevyhodila ji pryč, že by jela domů zbytečně s jídlem. Uvařila čaj, prostřela na stůl, podala servis, který maminka potěšila na svatbě. A začala si stěžovat. Ale ne na manžela, práci nebo na kohoutek, který už druhý den po sobě kape.

– Mami, celé dětství jsi mi zkazila! Vzpomeň si, kdy jsem naposledy dostala k narozeninám to, co jsem chtěla. Moji spolužáci chodili s dotykovými telefony, jen já jediná měla starý tlačítkový Samsung. A v létě někdo jel do tábora, jiní - Egypt, Turecko, a já? Ani v Jaltě nebo Oděse jsem nebyla! Dobře, že se mi objevil manžel a teď si v ničem neodpírám!

– Dcero, ale vzpomeň si, jak jsme tehdy žili. Peněz bylo sotva dost na jídlo, ale já ti zaplatila studium a dala peníze na tento váš byt!

– Víš co, nemusíš se tu vymlouvat! Je mi to jedno, protože jsem měla nejhorší život na světě až do sňatku. Manželství - můj záchranný kruh od chudoby, do které mě táhneš s sebou!

Je mi ženy líto. Jana byla teprve 18, když se dozvěděla o těhotenství. Seznámila se na univerzitě s klukem z koleje, a když se dozvěděl o dítěti - hned zmizel. Tehdy uvažovala o potratu, ale jaksi se neodhodlala - hřích zabít vlastní miminko.

Proto přešla na dálkové studium. Ráno běhala do práce, o malou se staraly sousedky z pokoje, večer - práce. Když Karle byly 3 roky, vyhodili je z koleje. Nejdříve žili ve starých pokojích vedle švábů, a časem se jim podařilo koupit vlastní hnízdečko, pravda na úvěr. Všechno jedno, že to byl malý jednopokojový byt na okraji města, ale vlastní.

A teď slyšela taková slova "díků" od dcery. Opravdu neviděla, že matka se tak snažila dát jí vše nejlepší? Stále nechápe, proč se Karla na ni zlobí. Nebo naopak - zbytečně se zlobí a měla by zavolat? Brzy budou vnoučata, koupím jim vše nejlepší - tak odčiním vinu před Karlou.

Podle vašeho názoru, kdo je v této situaci v právu? Možná by Karla měla požádat omluvu svou rodnou matku?