"Od mě muž odešel k mladé dívce a řekl": "S ní se cítím jako muž, hlavou rodiny"

Proto od takové samostatné a autoritativní mě muž zamířil k mladičké dívce, která na něho hleděla obdivnýma očima.

Mělo se zdát, že jsem něco dělala schválně! Ale já se ani ve funkci hlavy rodiny neviděla: nebyla jsem tak vychována. Ale protože muž se se svými povinnostmi hlavy rodiny nevyrovnával vůbec dobře, musela jsem něco dělat.

Nikdy jsem nechtěla muže pod pantoflem, nikdy nechtěla nést břemeno odpovědnosti za celou rodinu. Ale muselo to být. Jinak bychom se prostě potopili v problémech.

První rok manželství jsme prošli normálně. Tradičně by se dalo říci. Slovo muže bylo hlavní, se mnou se neradil, a když vznikl nějaký problém, muž prohlásil, že si s tím poradí.

Myslela jsem si, že si s tím poradí. Jenže po roce pravda vyplavala najevo, a tato pravda byla velmi nevábná. Muž se podařilo vzít si úvěry potajmu ode mě.

Během tohoto roku jsme opakovaně narazili na finanční obtíže. Rodinný rozpočet jsem točila sem a tam, ale ten se rozpadal po švech.

Protože hlavou rodiny byl muž, tak jsem mu sdělovala naše žalostné postavení. On hluboce přikyvoval, pak řekl „poradím si s tím“, a pak byly peníze.

Myslela jsem, že si bere nějaké brigády, ale vše bylo mnohem prozaičtější – bral úvěry. A pak, aby splatil jeden úvěr, vzal si další, a pak ještě jeden, a tak se to nashromáždilo.

Za rok už měl úvěrů za dvě stě tisíc. Přesněji, ne u něj, ale u nás: jsme přece rodina. Byla jsem v tichém děsu, protože jsem si nedovedla představit, jak s tím vypořádáme.

Muž zase řekl „poradím si s tím“. A já, naivní, mu zase uvěřila. Ukazoval mi, že dělá měsíční platby, dluh se postupně snižuje.

Ptala jsem se, odkud bere peníze, muž mlhavě vysvětloval finanční úspěchy nějakými brigádami. A já se snažila mu věřit.

Dokud mi na kartě nezamrazili peníze na požadavek soudních vykonavatelů. Ukázalo se, že už u nás nashromáždil solidní dluh za komunální služby.

Muž prostě přestal platit za byt, ačkoli mi říkal, že vše zaplatil. Z těchto peněz dělal platby, pak vybíral z jedné karty, převáděl na druhou.

Celkově úvěry skoro nebyly spláceny, a dluh za komunální služby narostl slušný. Když jsem se v té situaci vyznala, nebyla jsem schopna mluvit.

- Co to opakuješ? Postupně bych se s tím vypořádal! - muž měl ještě drzost se rozčilovat.

Uvědomila jsem si, že pokud to nevezmu do svých rukou, mohli bychom se ocitnout i bez bytu. Musela jsem vzít pod kontrolu celou finanční sféru našeho života, všechny platby, všechny nákupy potravin atd.

Muž se snažil vzpouzet, ale po skandálu neochotně přece jen začal dávat mi svůj plat. Já už rozdělovala, kolik jde na potřeby rodiny, a kolik muž může utratit sám za sebe.

Postupně i další sféry života jsem musela kontrolovat, protože muž vůbec nechápal, co dělat. Naše auto se pokazilo, měsíc se nic nedělo, dokud jsem ho nepřiměla objednat si náhradní díly a hledat přes známé normálního odborníka.

Muž onemocněl – sleduji, aby šel k lékaři, a neurčoval si své nemoci „od oka“. Muž začal tloustnout – začala jsem ho hnát do posilovny.

Život se nám srovnal. S dluhy jsme se vyrovnali, opravu udělali, auto vyměnili, na moře jsme jeli několikrát. Vše jsem spočítala, prošla vyšetřením a došla k závěru, že už můžeme otěhotnět.

Muž už dříve na toto téma naznačoval, ale já mu rozkládala důvody, proč ještě není čas. S argumenty souhlasil, i když bylo vidět, že nerad.

A když slyšel, že jsem připravena na dítě, najednou si vzal pauzu. Nechtěla jsem ho spěchat, koneckonců je to zodpovědný krok. Ale pauza se protáhla na půl roku, během kterých se muž začal chovat divně.

Odváděla jsem od sebe myšlenku na nevěru, ale byla to právě ona. Muž jednou přišel a řekl, že se musíme rozvést. Našel si jinou dívku, mají lásku.

Bylo to bolestivé slyšet. Zeptala jsem se, čím je lepší než já. Nevím, proč jsem potřebovala tyto informace, asi jen jsem chtěla něco říct, nějak vyplnit pauzu.

- S ní se cítím jako muž, hlavou rodiny. S tebou tohoto pocitu už dlouho nemám, - vysvětlil mi muž.

Odešel, podali jsme žádost o rozvod. Já samozřejmě nejdřív plakala, ale pak jsem se vzchopila a pochopila, že mi je lehčí. Jako by mi spadl kámen ze srdce.

Nyní nejsem hlava rodiny, jen žena, která odpovídá jen sama za sebe. A je to taková úleva! Teď lituji jen toho, že se to nestalo dříve.