"Jakmile jsem zdědil dům, maminka se objevila hned: je smutné, že všechno kvůli nemovitosti"

Maminka z nějakého důvodu vždy více milovala mou starší sestru, dávala jí sladkosti, zatímco mě – facky. Tak to trvalo celé mé dětství a školní léta.

Neustále mi vyčítali každý kousek chleba navíc, přihráli mi tu nejnevděčnější a nejpříjemnější práci, a já snil o tom, kdy už konečně skončím školu, půjdu studovat a odjedu do města.

Kvůli tomu jsem se pilně učil i v noci, a moje úsilí nebylo marné.

Přijetí na vysokou školu proběhlo bez problémů, tehdy se matka ani nezeptala, kam jsem se dostal, kde je moje kolej, jen si povzdechla: "Konečně jsi nabral rozum, vždyť všechno bylo na mých ramenou!"

Když jsem přijel po prvním roce studia do vesnice, pochopil jsem, že mě tam nikdo nečeká, takže jsem se setkal s několika kamarády a znovu odjel na kolej. Pět let uteklo jako voda.

Volal jsem matce, abych jí popřál k narozeninám a k Novému roku, ale místo poděkování vždy jen vytahovala, jestli nemám nějaký příjem, abych jim mohl pomoci s ní a sestrou. Příjem jsem tehdy neměl, kromě vyššího stipendia.

Ve městě rychle zmizelo, a tak jsem rodině nemohl nic poslat, za což byli velmi uraženi.

Když jsem začal pracovat, matka opět začala "házet udici" s otázkami na mé příjmy.

Posílal jsem jim malé převody, ale ne často. Nájem bytu spolykal značnou část mé mzdy, ale rodina si opět myslela, že s nimi prostě nechci komunikovat, a po čtyřech letech jsem o ně skutečně přestal stát.

Nikdy je nezajímalo, jestli mám dost peněz na základní věci, stereotyp "žije ve městě – znamená bohatý" udělal své v jejich vědomí. Sestra se provdala za chlapa z vesnice, měla s ním dvě děti, rozvedla se, znovu se vdala, znovu měla děti a znovu se rozvedla.

Asi s ní muži nemohli vyjít. Znaje její hádavou povahu, tomu jsem se nedivil.

Notářský dopis mi spadl na hlavu jako sníh. Po návštěvě kanceláře a rozhovoru s notářem jsem se dozvěděl, že děd, otec mého otce, se rozhodl odkázat mi po smrti svůj dům v předměstí.

Nevím, čím jsem se mu tak zalíbil, vždyť přímým dědicem byl můj otec, kterého jsem vůbec nepamatoval a při setkání bych ho nikdy nepoznal.

Pravděpodobně to matce řekl o mé dědictví. Když jsem na telefonu viděl svítící se číslo matky, byl jsem překvapený – to byl její první telefonát mně.

Opravdové překvapení rychle pominulo, když jsem uslyšel, že mé sestře je třeba pomoci s bydlením. Matka chtěla, abych prodal dům a peníze dal sestře na koupi bytu. To nebylo v mých plánech, o čemž jsem matce informoval.

Dost dlouho se mě snažila přesvědčit, volala i sestra, stěžovala si na svůj nešťastný život, a když jsem se zeptal, jestli ví, jak jsem žil všechny ty roky, sestra najednou umlkla a zlostně sykla:

"Ty mě nikdy neměl rád!" Když jsem jí položil protiotázku o její sesterské lásce ke mně, uslyšel jsem v telefonu jen krátké pípnutí... Po půl roce jsem nastoupil do práv dědiců, pak jsem úspěšně prodal dům, a ke dni naší svatby s manželkou jsme už měli vlastní dvoupokojový byt, ve kterém žijeme dodnes.

S matkou a sestrou už nekomunikuji. Nedokázaly mi odpustit, že jsem si pořídil byt, aniž bych bral ohled na jejich prosby a požadavky, abych své dědictví věnoval jim.