Je správné říci, že tato láska je neocenitelná, psi nás milují jen tak, prostě proto, že existujeme.
Příběh Marka a Malého není první podobný příběh na této planetě, ale dokud se nám takové příběhy budou stávat, je to jistý signál, že je náš svět v pořádku.
– Pojď domů, Malý, pojď, – pohladil pan Marek psa po hlavě, – ji už nevrátíme, ať bychom oba dva sebevíc chtěli...
Bezpůvodní pes jménem Malý zvedl hlavu a pozorně se zadíval do očí svého pána.
Chápal všechno: že jeho milovaná paní zemřela, že ať by stál u náhrobku jakkoliv dlouho, už nikdy se nevrátí, nepohladí ho po hlavě, nepodstrčí pod stolem tajně sušenku, kterou Malý miloval, ale kterou mu pán kategoricky zakazoval.
Pes těžce vzdychl a oni šli na tramvajovou zastávku.
Cesta byla dlouhá, ale nebylo kam spěchat. Proto muž a pes šli pomalu, oba vzpomínali na tu, kterou milovali ze všeho na světě nejvíc.
Pan Marek žil se svou Marií čtyřicet osm let. Dobře žili, spokojeně. Jen jim Bůh nedal děti.
– Zřejmě to nebyl náš osud, – říkala Marie, – asi nejsme dost dobří, a proto nám tam nahoře nesvěřili děti.
Právě proto Marie odmítla adoptovat nějakého sirotka z dětského domova, i když on nebyl proti, ale přesvědčovat ji nechtěl. Bylo to zbytečné, když člověk k cizím dětem necítí náklonnost.
Nejdříve ještě doufali, a pak... Pak Marie přinesla domů malé bezdomovské štěně. Ralph, tak se jmenoval jejich první mazlíček, který jim nahradil dítě. Když Ralph ze stáří zemřel, dlouho plakali a rozhodli se, že už nikdy psa nepořídí, bylo příliš bolestné o ně přicházet. O dva roky později však Marie přinesla maličkého kotě.
– Kočky žijí dlouho, – usmívala se tehdy, – takže Puš klidně může přežít nás oba.
Dvacet šťastných let prožili s Pušem, ale bohužel, i když kočky žijí déle než psi, stále ne tak dlouho jako člověk.
Bylo jim hořko, když museli pohřbít svého „dítěte“ a tehdy Marie těžce onemocněla. Možná právě tato ztráta podlomila zdraví už dávno ne mladé ženy. Nabízel jí, že vezmou jiné kotě, ale Marie byla kategoricky proti.
– Jsme už staří, sami brzy umřeme, a co pak, aby zůstalo to ubohé zvířátko sirotkem. Ne, Marku, žádná další zvířata, zůstaneme spolu a dožijeme svůj věk.
A on s ní znovu souhlasil. Velmi svou Marii miloval.
Uplynuly dva roky.
Jednou se procházeli v parku a přišli k obchodu se zmrzlinou. Podal Marii její oblíbený smetanový nanuk a chystali se jít směrem k fontáně, když najednou uslyšeli nějaké šramocení za obchodem.
Když obchod obešli, oba zůstali stát jako přimražení: malinké, hubené štěně žvýkalo obal od zmrzliny. Bylo tak vyhublé, že jeho hlava vypadala nepoměrně velká v porovnání s tělíčkem. Když pes uviděl lidi, nechal obal být a podíval se na Marka a Marii zvláštním, vyčítavým pohledem.
– Marku, slib mi, – horlivě zašeptala Marie a pevně stiskla manželovu ruku, – slib mi, že budeš žít ještě minimálně deset let!
Tehdy ho její slova doslova překvapila, ale Marie se na něj dívala, jako by na tom závisel celý jejich další život, a bez přemýšlení odpověděl:
– Slibuji!
Pak se usmála, zvedla to chlupaté „nedorozumění“ a přitiskla ho k sobě. Tak k nim přišel Malý.
Pan Marek těžce vzdychl a podíval se na Malého. Pes okamžitě zvedl hlavu a upřeně se zadíval svému pánovi do očí, jako by četl všechny jeho myšlenky, jako by říkal: „Ano, ano, přesně tak to bylo.“
Všichni spolu prožili dalších pět šťastných let, naplněných živou, chlupatou radostí jménem Malý, ale před třemi měsíci náhle jeho Marie odešla…
Pan Marek nevědomky vydal zvuk, podobný tichému zasténání, a Malý hned začal žalostně výt.
– Osiřeli jsme, Malý, – řekl pan Marek.
– Au-au-au-auuuu! – přidal se pes.
Často chodili k Mariinu hrobu, protože to jinak nešlo.
A teď dorazili na konečnou tramvaje. Pan Marek si sedl na lavičku. V hrudi ucítil jakousi táhlou bolest, ne silnou, ale nepříjemnou. „Rychleji domů, dát si sladký čaj, to hned pomůže,“ pomyslel si a automaticky si promnul levou stranu hrudi. Malý neseděl vedle něj, jak to obvykle dělal, ale neklidně kroužil kolem lavičky, občas se přitiskl nosem k pánově tváři a zakňučel.
– V pořádku, Malý, v pořádku. Už je tu tramvaj, pojďme.
Nastoupili do tramvaje, cesta měla trvat asi čtyřicet minut, ale bolest stále narůstala. Malý stále těsněji zabořoval svou hlavu do pánových kolen.
– No no, Malý, nic... půl cesty už máme za sebou...
Náhle se bolest prudce zesílila, začalo být těžké dýchat, před očima se zatmělo, pan Marek ztratil vědomí. A v tu chvíli Malý hlasitě a zoufale zaštěkal. Málo početní cestující v tramvaji se otočili.
– Je tomu muži špatně!
Tramvaj se zastavil, lidé se starali o jeho pána a čekali na sanitku, Malyš už neštěkal, tiše seděl vedle a prosebně se díval cizím lidem do očí:
– Pomozte, pomozte, – křičel jeho pohled bezeslov.
Jeho pána naložili do auta, pes už takové auto viděl a věděl, že ho tam nepustí. Auto se prudce rozjelo, ve stejném směru, jako tramvaj, a proto se Malyš rychle vrátil do tramvaje. Myslel si, že tramvaj bude celou dobu následovat auto s jeho pánem. Lidé ho hladili po hlavě, litovali ho, někdo řekl:
– Nevyhánějte ho, pes možná zná cestu domů, často jsem je na této trase viděla.
A nechali ho.
Když tramvaj, po kolečku, opět dorazila na konečnou zastávku u hřbitova, pes vystoupil. Stál na zastávce, nikoho a ničeho kolem si nevšímal, jeho hlava byla otočena směrem k nemocnici, kde lékaři právě bojovali o život jeho pána, a jeho oči jako by nehleděly na okolí, ale někam dovnitř, do něčeho, co žádný člověk nedokáže pochopit.
A Malyš v té chvíli vedl svůj zoufalý boj za život milovaného pána, cítil, že lékaři to sami nezvládnou. A po chvíli si uvědomil, že jeho vlastní síla na to nestačí, a pak… Pak běžel za tou jedinou, která, i když leží pod kamennou deskou, ještě může pomoct.
S rozvojem civilizace lidstvo ztratilo spojení s přírodou, a proto nevěří v přenos energie a myšlenek na dálku, nevěří v nic, co nelze vidět, dotknout se, zvážit a změřit, ale to neznamená, že to "něco" neexistuje.
Kdyby naši mazlíčci uměli mluvit lidskou řečí, řekli by nám o tomto "něčem" hodně zajímavého.
Pan Marek v té chvíli kráčel dlouhou temnou chodbou. Tam vpředu, na zelené trávě poseté květinami, stála jeho Maria, úplně mladá. Pan Marek spěchal. Už byl skoro na konci té temnoty, natáhl ruku k Marii, připraven udělat poslední krok, a najednou se zastavil. Maria se na něj dívala přísně:
– Já nestojím o lháře! Slíbil jsi mi, že budeš žít alespoň deset let! Uplynulo teprve pět! Chceš zradit našeho Malyše? Vrať se zpět!
Natažená ruka pana Marka pomalu klesla, nemohl neposlechnout a zklamat svou milovanou Marii, takže se otočil a začal se vracet zpět do temnoty.
– Má puls, – vydechl lékař.
Uplynul měsíc. Dnes pana Marka propouštějí z nemocnice. Cítil se dobře, jen jedna myšlenka ho neustále trápila – kde je Malyš, co se s ním stalo, je naživu, jak ho najít?
A Malyš se za ten měsíc stal v malém městečku velmi známým psem. Poté, co spolu se svou paní vyrval panu Markovi život ze spárů smrti, Malyš pochopil, že teď musí prostě jen počkat, až si pro něj pán přijde.
A přijde určitě na to místo, kde se viděli naposledy, tedy do tramvaje. Proto pes celý dny jezdil v tramvajích linky číslo 8, která vede na hřbitov.
Lidové "rádio" tuto historii rychle rozšířilo a nikdo Malyše neodháněl, řidiči a průvodčí této linky mu vždy něco dali k snědku.
Psi umí čekat, a Malyš čekal.
Když pan Marek vstoupil do bytu, těžce si povzdechl. Všechny květiny uschly, byl cítit nepříjemný zápach, který vycházel z odpadkového koše. Zakopl o prázdnou psí misku, která s třeskem spadla na zem.
– Malyši, kde jsi?! – vykřikl zoufale pan Marek.
A v tu chvíli v jedné z tramvají číslo 8 zazněl hlasitý psí štěkot.
– Jsem tady, tady, tady, pane! – vřískal Malyš.
Následující den pan Marek vylepil po celém městě oznámení o ztraceném psovi a celý den seděl doma, čekal, až někdo zavolá. Telefon však mlčel a rozmrzelý muž si lehl do postele, přetáhl si přes hlavu deku. "Proč jsem přežil? Pro koho?" – honily se mu v hlavě trpké myšlenky.
Ach, Marku, Marku! Kdo dneska čte oznámení na sloupech v době internetu? A městské fórum už dávno doslova „vybuchlo“, když vyprávělo o psovi, který měsíc jezdí tramvají. Ale pan Marek neměl počítač, neměl internet, s Marií ho nikdy nepotřebovali.
Druhý den se pan Marek rozhodl jet na hřbitov, aby vše řekl své Marii, i když mu bylo hořko vyprávět jí o ztrátě Malyše, věděl, že to musí udělat.
Komu? Především sám sobě, protože s Marií si nikdy nenechávali nic nedořešeného.
Když seděl v tramvaje, zaslechl pan Marek úryvek rozhovoru dvou starších žen:
– … vždycky si beru pytlík s granulemi, když jedu, co kdybych ho potkala, dám mu najíst. Chudák pes.
– Ani mi nemluv, ten chudák už jezdí tak dlouho. Chtěla jsem si ho vzít domů, ale nejde ke mně.
– A proč by šel k tobě? Čeká na pána.
– Uplynulo už tolik času, možná jeho pán už umřel. Určitě umřel, jinak by ho dávno našel, děti mi říkaly, že celý internet o tom psovi píše.
– No, pokud jeho pán zemřel, pes to neví, on čeká. Viděla jsi film "Hačiko"?
– Omluvte mě, prosím, – vložil se do rozhovoru pan Marek, bál se uvěřit tomu, co slyšel, – o jakém psovi mluvíte?
– Jak o jakém? Vy jste odjinud? Před měsícem se jednomu muži v tramvaje udělalo špatně, sanitka ho odvezla, a jeho pes od té doby jezdí po této trase a čeká. Jenomže jeho pán už asi zemřel...
– Nezemřel, – zašeptal pan Marek se slzami v očích, – já jsem ten pán, zrovna jsem z nemocnice...
V tu chvíli na protější koleji zastavil jiný tramvaj číslo 8, ve kterém jel Malyš, přitisknutý nosem k oknu.
– Tady je, ten pes! – vykřikla jedna z žen. – Stůj, zastavte, lidi, našel se pán toho psa!
Lidé v obou tramvajach začali rozrušeně vykřikovat, řidič zastavil trolejbus, a průvodčí už volala do telefonu:
– Bolku, nestartuj, v tvém voze je pes, a tady se našel jeho pán!!!
Lidé z obou tramvajů vyběhli na silnici a zastavili dopravu, řidiči aut začali nadávat, ale rychle ztichli a sami vyšli ven. A uprostřed silnice seděl na asfaltu pan Marek a objímal Malyše, který ho obejmul tlapami kolem krku.
Do konce týdne celý malý městeček bzučel, lidé si vyprávěli, telefonovali, psali na sociálních sítích: „Muž našel svého psa! Žije! Žijí oba!"
A v tomto krátkém, všeobecném radostném sjednocení bylo něco dávno zapomenutého, pocit jakéhosi společného štěstí, který se ztratil v moderní společnosti, kde každý myslí jen na sebe...
Dříve jsme psali: "Opustil mě manžel, protože nemůžeme mít děti. Ale teď jsem se stala jeho novou tchyní, protože jsem se zamilovala do jiného": příběh lásky z Prahy
